Snové podzimní Nízké Tatry 09 | 2015

Na  břicho rozvalené tlusté svině

Jako sen vznášející se v mé paměti je krásná pětidenní návštěva Nízkých Tater před týdnem. Nástupním místem byla vesnička Svarín v údolí Čierného Váhu. Po krátkém ranním spánku v dešťové spršce jsme vyšli po žluté značce dlouhým údolím říčky Svarínka směr hora Velký Bok.

Výstup

Mateřské znaménko karpat - Hořce

Tu trasu jsem si vysnil nad mapou a dlouho toužil zrealizovat. Nepodařilo se to loni ani letos. Za poslední školní rok  stoupám potřetí do jednoho místa Nízkých Tater (Homolka) a podruhé na Velký Bok – horu neprávem opomíjenou, krásnou a mohutnou. Připomíná mí velké sádelnaté břicho. Velký prasečí bok.

Vystoupat na Bok nebyla zase tak sranda. Často zastavujeme jíme borůvky a posléze brusinky. Nahoře se citelně ochlazuje a na samém vršku nás překvapují nejdříve krupky a posléze sníh. Vánoce. Selfíčko na vrcholu - snad poprvé v životě :- ))! 

Poměrně unaveni, zamokřeni a zdecimováni stavíme stany. Vaříme na vařiči japonskou polévku a brzy usínáme.
Noc je pro mě nádherně divoká. Do plachty fouká. Prší. O takových nocích snívám doma. Nový spacák hřeje. Občas myslím na Darka, kterého jsem pod psychickým nátlakem donutil s námi vyšlápnout do hor. I přes jeho nachlazení a alergii. Snad přežije! (Přežil!)

Územím pod stráží Babiné – „Kněhyně“

Ráno je celkem hezky, vstáváme pozdě a pokračujeme dál do pod horou Homolka. 

Je to jedno z nejkrásnějších míst Nízkých Tater. To místo jsem si letos zamiloval a chtěl bych tu někdy strávit delší čas.

Místo, které se mi moc líbilo

Ale jdeme dál.

Za Homolkou se noříme do území, které orientačně ovládá hora Babiná, kterou jsem před deseti lety omylem překřtil na Kněhyni. Kdysi tu byl prales a polom, nyní slušná vyšlapá cesta a hlavně vytěžené lesy. Trochu smutný pohled, ale pro putovníka vděčný, neb je na co se dívat. Především na velkolepou Babinou, kterou vlastně stále obcházíme.

Kněhyně od severovýchodu

Kněhyně od západu

Ten den jsme toho moc neušli, končíme brzy na Ramži v místní útulně. 

Zapalujeme oheň, vaříme, je nám dobře. Přichází poutníci, Poláci, Češi, Slováci. K večeru přijdou. Ve spacáku uvaří večeři a kolem osmé už spí. Ráno brzy zmizí. My povídáme u ohně. Spím pod širákem. I přes zavřené dveře na mě z boudy doléhá zvuk chrápání. Jsem rád, že tam nejsem.

Do útulného teplého brlohu pod Ďumbierom

Další den táhneme vyholenými lesy do Bacůšského sedla. Pamatuji si je ještě jako vzrostlý les. 

Horal Darek zadumán na svém meditačním křesílku. 

Holiny Tater 

Potom do sedla Čiertovice. Zde si dáváme oběd – halušky a opět stoupáme do nejvyšší části národního parku. Je tu opravdu nádherně a vysokohorsky.

Už od včerejšího dne přemýšlím nad tím, kde spát. Bál jsem se noclehu ve Štefánikově chatě. Ale jak přibývala zima, strach z ochranářů, mlha a déšť, objevovala se ve mě i touha zase jednou zažít něco, co jsem nezažil. Spát v horské ubytovně.

Spokojeně jsme pojedli šošovicovou polévku, popili dobré pivo, popovídali o problematice buněk, organel a nukleových kyslelin. O biologii víry. Oheň v krbu hoří. Za okny jemně prší, padá tma a mlha. Usínáme v pokojíku, v suchu, v klidu, vysprchovaní. Co si více přát za 16 E. Důchod bude asi krásný....

Na vrcholných vrcholech krásného pohoří

Ráno stoupáme na Dumbier. 

Setkáváme se zástupy lanovkových turistů. Nemám to tu moc rád. Cesty jsou tu vydlážděné. Obědváme na Chopku. Za ním zuřím nad jakousi snad bobovou dráhou či klikatou silnicí, kterou vyřezávají buldozery a rypadla. 

O kus dál, na Ďumbieri, za velké peníze obnovují travnatý porost na turistických pěšinách a to i pomocí bambusových sítí. A zde do hory nechají zakousnout těžkou techniku.

Potupujeme dále po hřebeni. Za Děreši už začíná krásné pohoří. Žádní turisté, žádné dlážděné chodníčky. Nádherné karpatské hřebeny. Tráva je pomrzlá, zbarvená do oranžova. Scenérie srdce uchvacující. 

Počasí se ale začíná zhoršovat, padají mračna a mlhy.Končíme opět za deště a zimy v útulní Ďurková. Snažíme se vařit, ale moc to ve větru nejde. Kluci spí v budě a já ve stanu, v dešti, větru. Mám to rád. Suché zázemí vedle stanu je příjemné. 

V útulně mě zaujal přilepený papír na dveřích kuchyňky. Obsahoval skvostný text svědčící o konverzačních stereotypech.  „Ano, jsme tu celoročně. Ano, dojede sem auto. Ano,  střídáme se tu. Ano elektrika je ze solárního panelu. Ne, není tu WIFI. Ne, opravdu nevíme jaké bude zítra počasí." Bavím se tím celý večer. Zvláště při pomyšlení, na otázky, které jsem měl pro chataře připravené.

Ráno opět do mlhy. Všichni turisté to balí a i my to víceméně balíme. Sestupujeme do Liptovské Nižné, ale před tím ještě valíme mlhou po hřebeni. Musí tu být hezky.  Poslední vrcholové foto se na Latiborské holi. Za ní potkáváme borůvkáře, kterých je nám líto v té zimě.  Umrzl bych tu. 

Sestupujeme po žluté do vesnice. Mlha je už nad námi, částečně modrá obloha. Nevěříme, že na horách může být tak hnusně. 

Ale hory nás jen jednoduše nevypustí z drápů. Sestup je snížen ztížen polomem. Teprve až dole zjišťujeme že značka byla raději přesměrována.
Z Nížné už jen autobusem do Ružomberoku. Tam na nás čeká na nás PIPI: Pizza. Pivo. A potom různými vlaky domů.

Když svírám volant na dálnici z Těšína do Frýdku říkám si – S E N. Krásný sen. A zase život šlehá jako plamen přede mnou. Samému Bohu Budiž sláva. 

Pár poznámek

1) Stále nevím do jaké míry se bát slovensklých ochranářů. Poradíte někdo? 

2) Poprvé jsem sebou táhnul tablet – mapa a foťák v jednom. Pozoruhodné. 

3) Kdo tam byl?  Petr, Darek a já:
Končím stylově sefíčkem :)