středa 30. prosince 2015

Ohlédnutí se za rokem 2015

Začínám smutně. Letošní rok se mě dotkly čtyři, pro můj život vážné,  pohřby. (A to nepřidávám další rozloučení.)

          Petr Doušek |  Jaro křiovohlavý
 Stanislav Heczko |  Tadeáš Staniek

Začátkem roku jsem se v kostele u Salvátora loučil se se skutečnou legendou českého evangelického Sionu  prof. Jarem Křivohlavým, psychologem a písmákem v jedné osobě. Měl jsem tu čest,  ještě nedlouho před smrtí, s bratrem posedět a popovídat, za což jsem moc vděčný. 
O týden později jsem se účastnil opravdové pohřební slavnosti, na které jsme se rozloučili   s kazatelem Tadeášem Staniekem, se kterým jsem se za několik let služby v Církvi bratrské osobně spřátelil. Byl to jeden z nejpřímějších křesťanů, které jsem kdy poznal.

Slavný evangelický pohřeb Tadeáše Stanieka v Komorní Lhotce.

Obrovským šokem byla v březnu zpráva o smrti mého vrstevníka, se kterým jsem prožil dětství, Petra Douška. Stal se bláznem pro Krista, v tom kladném i záporném slova smyslu. Na jeho pohřbu jsem kázal a bylo mi smutno. Ne snad proto, že umřel, to jsem mu vlastně docela přál. Smutno mi bylo spíše nad těžkým údělem některých synů lidských.
Na podzimní cestě do Berlína mě dostihla sms o smrti kazatele Stanislava Heczka. Kazatele, který zásadně ovlivnil můj život. Křtil mě, pověřil poprvé kázáním, psal mé doporučení ke studiu na teologický seminář, nakazil láskou k východu.

Stanislav Hezko v akci



Ukrajinský rok

Z uplynulého roku jsem strávil skoro měsíc a půl na Ukrajině. Nejdéle na podzim v době studijního volna. (O tom později.) Dále několik dní v rámci dovolené na horách. Nejzajímavější ovšem byly dvě humanitární mise v Luhansku a Doněcku. Poprvé jsem se setkal s válkou, viděl rozstřílené domy, poraněná těla lidí, viděl jsem vojáky a tanky v plné zbroji, sklepní kryty  vybavené zásobami. 

Mezi mnou a Danielem Fajfrem je statečný hyperaktivní kazatel Paša, který během války mnohokrát riskoval život. 

Po bombárdování

Viděl jsem statečné lidi pašující humanitárku. Viděl jsem úzkostné oči matek, bojících se o své syny. Vezli jsme pomoc místním bratřím, v batůžcích jsme nesli  2x půl milionu. Překvapením pro mě bylo především nadšení příjemců. Na prvním místě velké nadšení z toho, že na ně někdo myslí a za nimi osobně přijel. Za peníze byly rovněž vděční, ale osobního setkání si cenili nejvíce.

Setkání v nárazníkové poloválečné zóně. Vprostřed skvělý kazatel Boris, který zůstal věrně se svými lidmi.  Měl stále úsměv na ústech. 

Jednoho z vojáků jsem se zeptal, zdali se setkal s ruskými vojáky. Odpověď byla jednoslabičná. Cítil jsem se trapně, asi jako kdybych se zeptal vojáka z druhé světové, zdali se setkal s Němci.

Skoro odpočinkový rok

Rok 2015 jsem zahájil čtrnáctidenní dovolenou v milovaném Mladkově. Stihl jsem i sníh a užil si běžkování. Stihl jsem poklábosit s milými přáteli. Další letní dovolená byla tradičně v karpatských horách – přešli jsme malá kapesní pohoří – poloninu Boržavu,Plešiveckou planinu, Muráňskou planinu a Východní část Nízkých Tater.  Bylo to skvostné putování. Poutníků řízeně ubývalo, na závěr jsme byli tři.  Dva mlaďoši, za nimiž jsem cupital já. 

Polonina Bořžava

Plešiveká planina -skvost slovenských hor

Na podzim jsme se snažili projít zbytek NízkýchTater, ale paradoxně v nejteplejším roce za poslední léta jsme si vybrali týden, kdy dokonce i sněžilo a tak jsme si na konci trasu zkrátili.

Selfíčko na posledním vrcholu, kolem mlha....

Přes všechnu odpočinkovost ve mně dozrála bytostná touha po studijním volnu. Starší sboru i vedení církve mi je odsouhlasilo a já se oddal relaxaci i studiu. Jedním z vrcholných bodů „sabatikusu“  byl kurz s farářem Bernardem Rothemem, na který jsem se těšil sedm let. 

David Beňa, organizátor a překladatel a Bernard Rothen, veselý a poctivý teolog

Volno jsem strávil z větší části na Ukrajině. Nejvíce času jsem věnoval studiu vývoje evangelikální teologie a stále živému problému zla. Byl to skvělý a potřebný čas. Zároveň jsem si uvědomil, že mnoho odpovědí na své otázky mám za zády v knihovně. I to je užitečné zjištění.

Na tomto romantickém místě, nad Jasiňou, jsem dočetl jednu z knížek - Bůh a zlo. 

Sborový život byl rovněž odpočinkový. Jako bychom se stále nebyli schopni vzpamatovat z náporu stavby. Dny ubíhali jeden za druhým v pokoji a družném duchu.

Velikonoční cesta kříže

Slovíčko pro děti v běžných bohoslužbách
Sborová dovolená

Rodinné záležitosti

Krom toho, že jsem letos symbolicky dobyl vrch Kučerovka (nachází se v Kysucích), přišli do naší rodiny novoty. Především jsem se stal prastrýcem. Už jen to slovo mě poněkud vyděsilo.  Ale radost mám z maličké Sáry, dcery Petry a Mikla. 


Bráchovi se narodil syn Oliver, což je hodné radosti z nových životů. Jeho dcera Katka uzavřela manželství s Jiříkem, a byla to krásná, designová svatba, brali se přece dva výtvarníci. Další radost. 


Naopak mladičké manželství milé neteře Aji doplulo do slepého ramena.
Jinak jsem si užíval i dalších svateb, ale nemohu nezmínit milou službu na svatbě Petra a Anet. Petr byl, v době když jsem se přistěhoval do Třebové, malý dorostenec. Později se stal důležitým souputníkem dorosteneckých akcí a karpatských výprav. Je velmi milé sledovat životy přátel a být jim nablízku.


Tábory

Jsem rád, že stále mohu jezdit na tábory a jít aspoň trochu ve stopách tatínka. Letos jsem absolvoval tábory dva. Poprvé jsme vyrazili s bandičkou našich křesťanských dorostenců na chalupu Bařinka, skrytou v Javorníkách, bez elektřiny a bez vody. Prožili jsme neuvěřitelně hezký čas, pod poklidným vedením Marka Moškoře, vedoucího dorostu. Byli jsme tři vedoucí, kteří už něco o životě věděli, bylo nám svěřeno devět menších dětí. 

Pod stromem poznání dobrého a zlého

Snažili jsme se shrnout dětem do pěti dní celou Bibli,  učili jsme je postarat se sami o sebe, navštívili jsme  krásné javornické kraje, zejména nezapomenutelný byl prales Razula. Nádherný čas.  
Další tábor byl s Lavinou, naším dřevárenským oddílem, a i ten byl neméně skvostný, byť již mnohem obtížnější. Jen dětí bylo skoro třicet! Těžké bylo vedro a s ním úžehy a „sračky“, stálá  přítomností vos v abnormálním množství. Náplní tábora byl příběh ze severské mytologie vykoupení Ragnaroku. Fantastickou věc vymyslel přítel Petr Kadlec – každý den jsme hráli v lese reálně počítačovou hru L.O.L. Vše se dálo v rozsáhlém herním území vymezeném dvěma kilometry pasek.

Dřevárníci v akci

Na fotce je vidět rozsáhlé herní pole

Byla pro mě potvrzením nové vývojové etapy v táborových hrách. Na táboře jsem zažil i nejšílenější okamžik tohoto roku, když jsem klečel jako zdravotník u dusícího se mládence se silnou alergickou reakcí. Chladil jej a čekal na příjezd sanitky. Ještě nyní se chvěju.


Zdánlivá malichernost.

Už před rokem jsem se zájmem a obavami sledoval vývoj mé oblíbené rozhlasové stanice Český rozhlas Plus, dříve tzv. Šestka. Od druhého listopadu měla začít tato stanice vysílat celodenně. O prázdninách byl dotlačen k odchodu z postu šéfredaktora Daniel Raus a mé obavy se začaly naplňovat. 

Daniel Raus se loučí v redakci ČRO Plus

Stanice Plus doznala tolika změn k horšímu, že se z mého života pozvolna vytrácí. Je mi to líto, neboť mi bývalá Svobodka, později Šestka a Pluska byla společníkem po dobu patnácti let. Časy se mění.


DUXDO

Loňský rok 2014 jsem tímto nadpisem začínal a letos končím. V roce 2014 jsem opustil (zradil?) kruh přátel v Dorostové unii a stal se členem nového subjektu Dorostový odbor. Letošní rok jsme se nakonec navzájem domluvili na dalším postupu. Stalo se tak jen díky společné odhodlanosti nezničit rozjetou dorostovou práci v církvi a zároveň díky tomu, že dobré přátelské vztahy, byť pochroumané, doposavad zůstaly. Na celou kauzu budu vzpomínat jako na potemnělé období mého života.

Už jen na konec

Mám novou podlahu v kanceláři – úžasné! | Po sedmi letech ve Frýdku jsem byl plností hlasů potvrzen pro další roky. | Setkal jsem se s krásnými obrazy mladého malíře Konstantina Koposova a uhranuly mě.


| Na podzim jsem byl poprvé v životě na megaakci – koncertu U2. Viděl jsem Bona, fakt existuje. co víc si mohu přát! 



| Jsem moc rád, že se v únoru vydařilo setkání účastníku dvaceti puťáků po Karpatech v Mladkově.

Čím končit? Východním chorálem: "Sláva otci, Sláva synu Sláva i Duchu svatému +!+!+"

Hlas volajícího na poušti připravujte stezky Páně!!! (Z tábora dorostu)





úterý 22. prosince 2015

Původ a smysl slavení vánoc

Vánoce jsou v Čechách nejkomerčnější svátek a zároveň den, na který je navěšeno snad nejvíce  tradic a zvyků: Od slunovratu, přes stromeček vánoční věštby až po ryzí komerci - děda mráz, Santa Klaus.


Kde se ten křesťanský svátek vzal? 

Svátek vánoc původně nebyl ani židovský, ani křesťanský. Byly to svátky slunovratu, svátky světla. Protože se vždy v tomto období se slunce zase začalo vracet výše nad obzor  a den se stával delší a delší. V Sýrii byl oblíbený, kult Nepřemožitelného Boha slunce a právě jeho svátkem den byl slunovratu.


V době, kdy po římských cestách začali putovat apoštolové a posléze evangelisté nově šířícího se křesťanství, bývaly oslavy Slunovratu velmi bujaré. 
Po tří stech letech, navzdory tlaku pronásledování, se křesťané stali pevnou součástí římské společnosti (v roce 311 bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími), a časem (v roce 380) se křesťanství stalo státním náboženstvím. Jak bylo pevně ukotveno ve společnosti, vznikaly i křesťanské svátky.
Svátky velikonoc se již slavily, protože se překrývali se svátky židovskými, akorát nebyla shoda v datu, ale to je jiný příběh. Svátky narození Krista byly přirozeně na pořadu dne. Začalo se hledat datum narození Krista.


Podle výpočtů, založených do značné míry na dohadech (vycházelo se z předpokládaného data narození Jana Křtitele), došli badatelé oněch dob k datu 25.12. Tedy den Slunovratu. Mentalita počínajícího věku křesťanství viděla ve výsledku výpočtu Boží prozřetelnost a potvrzení správnosti jejich výpočtů. Tolik první verze příběhu data vánoc.
Podle jiných badatelů se prostě křesťané přiklonily ke slavení narození Krista právě ve dny Svátků slunovratu.
V té době byl den Slunovratu státním svátkem výše zmiňovaného Nepřemožitelného Boha slunce.


Celá myšlenka příchodu světla zapadala do křesťanského myšlení,  protože Kristus o sobě řekl: „Já jsem světlo světa“ (J.12:46). Izaiáš prorokuje o světle „které v temnotách svítí a tma je nepohltila“ (Iz. 9:1).  A nakonec Kristus je nazýván u Malachiáše „Sluncem spravedlnosti  (Mal 4:20).“ Tedy svátky Slunovratu jsou ideálním časem pro slavení svátků narození Krista. Milánský biskup, zbožný Ambrož (byl biskupem od roku 374-397) promluvě výslovně konfrontuje slavnost pohanskou a slavnost křesťanskou, říká: „Kristus je naším novým sluncem!“

Betlémské světlo

Zřejmě tyto okolnosti způsobily rychlé rozšíření tohoto svátku do celého tehdejšího křesťanského světa. Došlo tedy k čemusi jako k překřtění pohanských svátků na křesťanské. První záznam slavení svátků v Římě je z roku 336. Dá se předpokládat, že k prvnímu slavení došlo ještě před tímto rokem.

Znepokojené křesťanské svědomí o vánocích

Kdysi se ve mně hnulo svědomí a připadala mi myšlenka překřtění pohanských svátků jako mylná a špatná.  Studovali jsme tehdy teologický seminář. V předmětu církevních dějin jsme se na celý problém zeptali našeho učitele kazatele Jana Kašpera.

Náš nezapomenutelný učitel, Jan Kašper, kazatel CB a dnes farář ČCE v Brandýse nad Labem

Jeho odpověď se mi líbila. Dával nám za příklad Abrahama, který stavěl oltáře právě místech pohanských svatyň. Tam postavil oltář Hospodinu (Gn. 12:7). Nakonec i Izraelské svatyně bývaly stavěny na místech pohanských božišť (Jz. 18:1 – Sílo!). Podobně i křesťané zabrali, dobyli svátky původně pohanské a udělali z nich svátky křesťanské. Ta myšlenka se mi líbila, vděčně jsem ji přijal do života. Rovněž jsem si uvědomil, že čím více se vzdalujeme od Boha, tím více se z vánoc zase stávají svátky pohanské.

Jak slavit vánoce?

Tradičním křesťanským klišé o vánocích je kritika konzumnosti vánoc. Bylo by však velmi snadné a laciné dárky a dobré jídlo vyhodit do odpadkového koše. I v Izraeli byl zvyk dávat si dárky v dobách převeliké radosti. Příklad oslavy radostného dne najdeme v Nehemiáši: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.".
Je tu jen jedna velmi podstatná zásada vánoční radosti: nesmíme zaměnit prostředek slavení vánoc za smysl vánoc. O vánocích se máme radovat, hodovat a být veselí, máme si dávat dárky, ale musíme   vědět   proč.



Protože se nám narodil Zachránce.  Pokud bude naše Štědrovečerní večeře, kapr či řízek, láhev vína, dárky, společné posezení, projevem radosti před Hospodinem, který nás přišel v Kristu zachránit, oslavíme dobře a radostně vánoce.
Ono je co slavit! A lépe se slaví narození Krista než smrt Krista. Ale i na tu o vánocích máme myslet. Objevil jsem na FC obrázek, který mě oslovil i tak trochu zastavil. Náš zrak nasměrovává  již ke Golgotě.


Podobně, jako zbožný malíř Alebrecht Dürrer, který nad kolébkou Krista namaloval zamaskovaný přesto jasný kříž.



Pro poslední adventní neděli 2015

středa 7. října 2015

Kazatel mého života - Stanislav Heczko ( 19.11.1929 - 25. 9. 2015

Zjevení v Brně

Poznal jsem jej, když mi bylo zhruba patnáct let. Z prvního setkání jsem byl tak trochu zklamán. Inkoustové kalhoty, kostkovaná košile a na ní sako. Oh! Východní způsob oblékání.

Bratr Heczko v Kosovskéj Poljaně. 

Lehce žoviální tón. Úsměv od ucha k uchu. To že je ten nový kazatel? Byl jsem zvyklý na dokonale padnoucí sako dr. Jana Urbana, na důstojný kazatelský hlas a vážný obličej. Z obličeje pro mě tehdy neznámého muže vyzařovala láska. Objímal lidi, měkkým hlasem je oslovoval, hladil děti po hlavách, s obrovským nasazením navštěvoval jednotlivé členy sboru.


Byl vidět na všech akcích, například chodil pravidelně na mládež. Na kazatelně se začali objevovat bratří
z Východu. Do té doby jsme znali především hosty ze Západu. Kázaní bratra Heczka byla také jiná – obyčejnější, prostší někdy možná až laskavě naivní.


Do společenství Církve bratrské v Brně začal proudit nový vítr a styl. Styl lásky, milosrdenství, pokory, sociálního cítění, konkrétních dobrých skutků. Rovněž styl východního manageringu. Věta „Musíme být pružní“ se stala okřídlenou charakteristikou nového pastýře. Brňáci si občas i zoufali, ale nového kazatele si zamilovali snad právě pro tu jeho jinakost.

Na kazatelně brněnského sboru. Někde vlevo možná sedím. 
Bratr Heczko si nakonec vybral Brno za svůj domov i pro své stáří. Zde jako kazatel důchodce sloužil, kázal, navštěvoval. Doslova do konce svých sil.
Velkou pomocí mu byla jeho manželka Halinka, kterou něžně oslovoval Dušinko. Vytvářela zázemí pro službu svého Staška a tomuto poslání obětovala celý svůj život. 


Před modlitebnou v Brně s Halinkou. 

Pokorný služebník

Pokora a láska byly pro bratra kazatele Heczka příznačné. Respektoval názory a postoje druhých a nedožadoval se respektu. Dokázal mlčky pokývat hlavou, nikoho neponižoval, spíše stavěl mosty, a to nejen mezi lidmi, ale i mezi názorovými proudy, a nakonec i mezi národy,
Dokázal se omluvit, podat ruku na usmířenou, obejmout. Dodnes vzpomínám na příznačnou příhodu. Byl jsem zaměstnán ve sboru na civilní službě. Snažil jsem se přebírat organizaci humanitární pomoci, aby se bratr Heczko mohl věnovat roli duchovního pastýře. Tak si to ostatně přálo i staršovstvo, poněkud nešťastné z narůstající sociální aktivity. Bratra kazatele to stále táhlo k pytlům se šatstvem pro Ukrajinu, které s chutí plnil po okraj, až praskaly.


Jednou ráno jsem jej potkal na schodech modlitebny. Řekl jsem mu, že po návratu z pošty napytluji zbytek šatstva. Pokýval hlavou. Odešel jsem tehdy s pocitem vítězství. Snad se mi už podařilo mou pracovitostí zkrotit muže posedlého humanitární pomocí. Co se nepodařilo starším sboru, to se podařilo mně! Ach, ta pýcha.... Vrátil jsem se za půl hodiny. Bratr Heczko stál vítězoslavně ve dveřích a ohlásil mi, že už vše napytloval, abych s tím prý neměl práci.


 Mladická krev se mi nahrnula do hlavy. Rozčílil jsem se a zvýšeným hlasem křikl: „Bratře kazateli, uvědomte si, že jste především kazatel sboru, a ne hadrový dědek!“ Bratr Heczko pokýval hlavou a řekl své příznačné: „Joj...“ Odešel. Než jsem se po několika minutách rozhoupal k omluvě, otevřely se dveře. V nich bratr kazatel. Se skloněnou hlavou jemně pravil: „Joj, bratře Petře, odpusť mi prosím, že jsem tě tak rozčílil.“ Objali jsme se. I já se mu omlouval. A ještě nyní se stydím! Jeho pokora a jakási bezbrannost byly odzbrojující.


Ještě jednu historku nemohu zapomenout. Bylo to brzy ráno. Zazvonil jsem u něj s prosbou o možnost zatelefonovat. V té době mobily nebyly. Pozval mě do obýváku ke svému pracovnímu stolu. Bylo mi poněkud trapno. Vyřídil jsem služební hovor a tu se otevřely dveře. Bratr Heczko v nich, tácek v rukou a na něm vonící ranní káva, rohlík s máslem a medem. „Bratře kazateli,“ říkám mu, „já vás tu po ránu otravuji a vy mi ještě přinesete snídani.“ „Joj, bratře Petře,“ odpověděl, „až jednou budu stát na posledním soudu a Pán Ježíš se mě bude ptát na to, kde jsi byl, když jsi uviděl hladového, co bych mu odpověděl?“ Dojemná chvíle.  


Kazatelský předchůdce bratra Heczka, bratr Urban, jej sám doporučil za svého nástupce. Zřejmě věděl, že jedině bratr Stanislav bude schopen snést úděl být po boku vlivné osobnosti bývalého správce sboru, bydlícího o několik poschodí výše. Bratr Heczko zvládl svou roli jedinečně. Respektoval brilantního předchůdce a nebál se přijít se svými důrazy probuzenecké těšínské zbožnosti. Přinesl do sboru srdečnost, bezprostřednost i humor.
I odvahu dělat chyby a přešlapy. Například do oznámení zařazoval pravidelné historické okénko a jednou
s vážnou tváří připomněl výročí úmrtí „Čurčila“. Jak skvostné!
Měli jsme tak možnost vidět i slyšet dvě velké kazatelské osobnosti. Dva rozměry víry a praxe. Dva přístupy
k životu. Nebylo to jednoduché soužití dvou osobností. Nejednou jsem viděl rudé obličeje obou. Ale láska bratrská nakonec překryla mnoho trápení.

Probuzenecký biblista

Bratr Heczko se přistěhoval z Těšínska, z podivuhodného duchovního kraje. Často s láskou mluvil o svém domově, o probuzeních z Ducha Božího. O Jiřím Třanovském, o Karolu Kaletovi. Miloval polštinu.

Bratr Heczko káže ve svém rodném kraji, u nás na Goduli, v místě, kde se scházívali tajní evangelíci. 

Toužil po rozvlažení v brněnském sboru. Přál si proměnit poněkud statickou zbožnost svého nového působiště. Vyzýval k následování Pána Ježíše. Mluvil často a rád i s dojetím o „drahém jménu Pána Ježíše Krista“. Když vyslovoval jméno Ježíš, nejednou se mu zlomil hlas. Miloval svého Spasitele. Slovy, skutky, ale i svými city. Tím nám byl příkladem.
Miloval Bibli, stále ji četl, podtrhával, dělal si do ní poznámky. Tím mě nakazil. I já si škrtám do Bible. 

Rozhovor nad biblí před třinácti lety. V Ugle u Nemešů.  
Byl často i po létech kazatelování překvapen tím, co v ní čte a jaký vzácný poklad v Bibli našel. Byl znalý teologie, vzpomínal na své profesory, ale ve věcech víry mluvil spíše jako poučený milovník Písma. Nikdy jsme od něj neslyšeli teologické konstrukty. Ani tehdy, kdy se to přímo nabízelo. Pozvali jsme jej do mládeže, aby rozsoudil puťákový spor, zdali pro nás platí, či neplatí Desatero. Přišel, otevřel Písmo a představil nám, co v Bibli k danému tématu nedávno objevil. Vedl nás tehdy k vyšší spravedlnosti, o které mluvil Pán Ježíš. Vedl do praxe života. Jeho kázání byla praktická, odrážející se od jednotlivých veršů, slov, ba i písmenek (často spojek) Bible. Někdy byl velmi bezprostřední. Občas přiznal, že neměl moc času na přípravu.
Byl velkým přítelem modliteb, chodíval na modlitební chvíle a modlitebníci se scházívali u něj doma. Byl vždy smutný, že starší sboru nechodí na modlitební chvíle. Trápil se tím. Vroucí modlitební život, o tom často mluvíval. Modlíval se na kolenou a my s ním.
I jeho pastorace byla pozoruhodná. Často dělal rychlé a neohlášené návštěvy. Moc se nezdržel. Vždy spěchal. Pozdravil, lehce popovídal, pomodlil se a šel dál. Nejednou prožíval k návštěvám zvláštní puzení Shůry. Znal snad zpaměti data narození členů sboru. Když nemohl osobně popřát, volal jim telefonem. Dokázal usmiřovat spory. Když jsem se nedávno zeptal své sestry, kdo jí a švagrovi nejvíce pomohl ve vážné manželské krizi, odpověděla: „Bratr Heczko. Moc nám do vztahu nekecal, jen se modlil a my viděli, že se trápí.“ Jeho byt byl otevřený ve dne v noci. Doslova.

Ukrajina

Ukrajina a východní země jej přímo uchvátily.


Miloval jednoduchý a bezprostřední styl „vostočnych“ bratří. V srdci nosil chudé. Jednou se vrátil z diakonské cesty bez vlastních bot. Daroval je. Peníze převážel přes hranice nejrůznějším způsobem, třeba ve speciální podrážce bot. Riskoval. Pašoval Bible, literaturu, vozíval šatstvo.

U východního jídla s bratrem Ivanem Nemešem, který mu byl skvělým přítelem a je nyní i mým skvělým starším přítelem. 

Po pádu komunistů se pomoc směřovaná na Východ rozšířila. Položil základy velkému mostu lásky, po kterém dodnes tečou finance na dobré projekty.
Z počátku mě svým stylem předávání peněz udivoval. Významně se na mě podíval, položil ruku k srdci – tím naznačil, že má peníze v náprsní kapse. S modlitbou vyhledal příjemce, ve skrytu peníze předal. Sám jsem měl představu větší systematičnosti. Ale po létech to dělám stejně. Zcela stejně. Lepší systém totiž není.
Byli jsme spolu na sté cestě do Podkarpatí. Sil už tolik neměl, noha jej bolela. Seděl na zadním sedadle a vyprávěl a vyprávěl. Bylo to nádherné. Měli jsme den navíc a on překvapivě nespěchal. Objeli jsme jeho přátele, známé. Vše inspirováno bezprostředními nápady. Byli jsme pružní a bylo to spanilé.

Vyznání

Zemřel kazatel Stanislav Heczko, muž, který silně ovlivnil můj osobní život. Zasel do srdce lásku k Východu, vedl se mnou zpovědní rozhovory, od něj jsem přijal ujištění o odpuštění hříchů „pro krev Pána Ježíše“, křtil mě, pověřil mě prvním nedělním kázáním (aniž by se mě dopředu ptal).

Legendární rozpisy kázajících bratra kazatele. Tvořené bez exelu, bez editorů, jen pomocí psacího stroje. Jenou se na něm bez ohlášení objevilo mé jméno a začala kazatelská kariéra. 

Velmi si vážím toho, že jsem mohl žít vedle statečného a odvážného muže, po kterém šla i KGB, Stasi, o StB nemluvě.. Asi se jich nebál. Bál se Hospodina. Miloval Pána Ježíše a věřil v moc Ducha svatého.  Samému Bohu budiž sláva za jeho život!

Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi." Zj 14:13 


Věnování bratra kazatele Stanislava Heczka do mé ruské Bible. Přeji požehnání v drahém jménu Pána Ježíše Krista.....