Legenda o kalichu

Své mládí jsem prožil v mikroklimatu Brna. Po přestěhování do České Třebové jsem vstoupil do nového světa. K němu patřila i modlitebna s charakteristickými fládrovanými lavicemi, převýšenými okny a rozložitou kazatelnou v čele sálu. 

Řečniště bylo robustního vzezření a stylově přetřeno béžovým fládrovým nátěrem.

Jeden detail na tomto ctihodném ambonu trvale upoutával mou pozornost. Kalich. Ten kalich! Hnědý, pilou vyřezaný z překližky. 

Často jsem přemýšlel, jak vlastně autor své dílo zamýšlel. Je to pohled zepředu nebo zezadu, či jakoby seshora? Přemýšlel jsem, jak autor konstruoval perspektivu. Nebo je to symbolické dílko? Kdy asi vzniklo? Snad mi bude odpuštěno, ale kalich ve mně vyvolával pocit jakéhosi „táborového dizajnu“. Kolikrát mě napadlo, zdali to nevyrobily děti na nějakém pobytu tematicky zaměřeném na dobu husitskou a potom ho na památku nezavěsili na kazatelnu. Řečniště vytvářelo dojem velké husitské pavézy, nebo spíše vozové hradby. 

Postupně jsem se dozvěděl, že kalich vyřezal kdosi ctihodný, snad jistý „bratr Matouš“. Bylo mi jasné, že na tuto „skoro relikvii“ nemohu sáhnout. Ale přiznávám, že mě provokovala.

Následující řádky jsou svědectvím o mém boji s kalichem, o mé vnitřní rozpolcenosti, o mém kazatelském alibismu, ale i o úsměvné ochotě druhých mi pomoci. Berte moje slova jako generální zpověď.

Tedy kalich mě štval, ale ne zas tolik, aby neprovázel každou neděli moje kazatelské snažení. Občas jsem asi něco prohodil ve smyslu, že kazatelna i s kalichem vypadají pro každého nového návštěvníka úsměvně. Zvlášť, když k tomu připočteme nápis „Aj, přijdu brzy“ vyřezaný v podobně lidovém fontu. Motiv kalicha byl navíc zdvojený druhým emblémem nad kazatelnou, tam již v ušlechtilejší podobě, s Biblí a trnovou korunou.   

Kolikrát mě napadlo, že kalich vezmu a spálím. Ale zároveň jsem věděl, že nemohu. Je to přece z kazatelny, byla by to svatokrádež, vyřezal ho bratr Matouš. Ne, nemohu. Utíkaly dny, měsíce, roky. Kalich stále plnil svou dekorativní a v mém případě i provokativní funkci.

Potom přišlo ono inkriminované odpoledne a s ní brigáda v modlitebně. Snad jsme malovali. Nevím. Přišel čas dokončovacích prací. A někdy v tu chvíli jsem začal lamentovat nad interiérem sálu i nad kalichem. „Tak ho sundej,“ navrhl mi Štěpán Kotek, tehdy jeden teenagerů. „To přece nemohu,“ namítl jsem, „je to…atd.“ Pustili jsme se raději do závěrečných dočišťovacích prací. Naposledy jsem koukl do sálu, abych přehlédl dokončené dílo…, a vidím, chybí kalich. „Kam zmizel?“ ptám se přítomných. Štěpán se významně usmál. Tuším, že jsem se ho pro jistotu zeptal, zdali ho nevyhodil, a více se netázal. Letité dilema vyřešil mladý dospívající muž. Jednoduše, čistě, místo mě. Takové, pro mě, pilátovské řešení. Jsem velký hříšník.

Dnes je Štěpán mladý muž, ale stále akční

To, že kalich zmizel, si lidé všimli až za pár měsíců či let. Byl jsem sám překvapen, jak v klidu tato záležitost prošla. Ano, zaslechl jsem cosi o tom, že ve sboru je takový neřád (myslím, že bylo použito jiné slovo…), že i kalich zmizel a nikdo neví, kde je. Ale závažný problém to nebyl. Sám jsem nevěděl, kde je vyřezávané dílo schované. Byl jsem spokojený.

A opět uběhly měsíce a roky. Až přišla ta chvíle. Na dveře sborového bytu zaklepal Martin Mička, člen straršovstva. Zrovna uklízel. „Představ si!“ oznamoval mi a zářily mu u toho oči, „našel jsem kalich! A víš, kde byl? V klavíru! No, řekni mi, jak se může kalich ocitnout v klavíru!“ 

Inu, já jsem věděl, ale nepověděl. Zvolil jsem univerzální přiblblý úsměv. Martin kalich zavěsil s péčí řádného hospodáře na kazatelnu. A já jsem další den opět kázal nad tím hnědým lidovým dílkem.

A roky opět ubíhaly a opět byla brigáda. Opět jsem lamentoval nad kalichem a opět byl přítomen Štěpán, už o pár let starší. A opět kalich zmizel. Tentokrát se to ve sboru lehce řešilo, ale nikdo moc nevěděl. Přiznávám, že jsem za čas kalich i zahlédl. Byl uložen mezi spisy v bílé skříni v mezipatře. Ale nakonec povzdechy utichly. A mně se přiblížil čas mého odchodu z Třebové. Řekl jsem si, že kauza kalich je snad jednou provždy vyřešena. A mým odchodem snad bude i uzavřena. Ó, jak jsem se mýlil!

Modlitebna v České Třebové

Modlitebna ve Frýdku-Místku

Přestěhoval jsem se. Otvíral jsem ve Frýdku-Místku jednu stěhovací bednu po druhé a vyprazdňoval je. Hrábnu mezi spisy a najednou, nevěřím svým prstům a očím. V ruce svírám kalich! To snad ne! Ten posvátný kus dřeva mě snad bude pronásledovat až na konec světa! No, já si ho rozhodně do krabice s věcmi nedal. Nikdy bych to ani neudělal. Který vtipálek mi ho přibalil, nevím, jen tuším. Nastalo vnitřní dilema: „Co s kalichem?“ Prostě ho definitivně vyhodím, vzdálen kilometry od místa činu. Rozštípu, spálím. 

Nikdo to nebude vědět. Ale to přece nemohu! Je to kalich z kazatelny, sloužil generacím a vyrobil ho bratr Matouš. Napadlo mě zavěsit kalich na stěnu jako vítěznou trofej. Ale ani to se mi nechtělo. Kalich jsem pověsil zevnitř do skříně. Bude mi připomínat mou minulost. To řešení opět zjevuje mou vnitřní rozpolcenost. Směji se.

A uběhlo tentokrát jen pár měsíců. Do mailové schránky se mi náhodně dostal útržek korespondence mezi mým nástupcem Tomášem Pospíšilem a staršími. Takové uniky informací se stávaly jen výjimečně. Ale v tomto případě se tak tajemně stalo. Z toho útržku jsem pochopil, že se hledá kalich a že kolem jeho hledání je dosti nepříjemné napětí. Co s tím?

 V nedalekém podbeskydském hotelu Křesťanské akademie mladých se konalo vikariátní cvičení, kde byl i Tomáš Pospíchal, můj nástupce v České Třebové. Vzal jsem auto, kalich jsem sbalil do kožené brašny a vydal se na záchrannou misi. Před Tomášem jsem otevřel kabelu a milému vikáři jsem posvátnou relikvii předal. Na jeho tváři bylo znát velká překvapení. Starší třebovského sboru přijali zprávu o návratu kalicha na své místo s povděkem a milým pochopením: „Bratr kazatel Kučera byl vždy roztržitý, tak si omylem přibalil do krabice i onu posvátnou věc…“  Pravda je však jiná. Tu vyjevuji teprve nyní. Kalich dodnes visí na kazatelně. Ale nyní probíhá rekonstrukce. V nové modlitebně k mé radosti nebude. 

Snad jen dodávám, že existoval i třetí a čtvrtý kalich. Byl zakomponován do branky modlitebny. Vypadal jako sklenice na víno. Stopku jsme uřízli karboflexkou. Nad tím se nikdo nepozastavoval.

Čtvrtý kalich najdete nad vchodem ve střeše. 

Tím končí legenda o kalichu a má generální zpověď. Konzultace k článku provedli Tomáš Pospíchal a Štěpán Kotek. Kdo mi kalich do beden přibalil, nevím dodnes. Přizná se někdo?

 

Rumunsko – Maramureš | 2023 | Psí putování

Dlouho jsem se chtěl podívat do oblasti Maramureše a navštívit kraje, které znám spíše z opačné strany hranice – z Ukrajiny. Chtěl jsem si potvrdit informaci, že i když stále v Rumunsku, domluvíte se zde ukrajinsky.  A soudě podle fotek oduševnělého rumunského fotografa *Sorina Onisora* jsem viděl, že jde o nesmírně malebný kraj.

Krajina tiše vzdoruje zubu času. 

A je to tak! Je to krásná oblast a opravdu se zde dohovoříte slovansky. Neváhejte a vypravte se do těchto míst!

Nový způsob přepravy

Rumunské železnice jsou opravdu velmi pomalé a spoje problematické. Vyjeli jsme tedy třemi auty. V Bratislavě to chvíli z ekologických důvodů vypadalo, že použijeme dvě, ale nakonec valíme třemi.

Pondělí 31.7.

Spíme v Rumunsku, u příjemného silničního jezera „Lacul Mujdeni“, kde se dá i vykoupat. Další den vede silnice podél ukrajinských hranic. Za řekou Tisa vidím zakarpatské Tjačiv, Teresvu, Byčkiv. Projíždíme rumunským Sighetem, o kterém jsem čítával ve vzpomínkách v časopise Podkarpatská Rus. Potom se už silnice stáčí na jihozápad, do vnitřního pohraničí.

Otevírá se před námi pastorální krajina. Tolik oborohů jsem neviděl ani na Ukrajině. Ta pole, louky, pastviny. A kupky sena. Jsem hned po ránu „unešen“. 

Dojedeme do „Viseu de Sus“. Potřebujeme zvládnout čtyři úkoly: (1) Zjistit, kdy jedou úzkorozchodné vláčky. Z webu to moc nejde. (2) Zjistit, kde si necháme auta. (3) A kde se naobědváme. A nakonec (4), kde se vyspíme.

Úterý 1.8.

Vlaky jedou až ráno. Auta uložíme u přelaskavého baptistického pastora přímo u modlitebny, ...

...oběd si dáme v místní restauraci a přespíme přímo v houštině u nádraží. 

Povečeříme „uherský šalatik“. Dobrodružství začíná.

Středa 2.8.

Vyrazíme starou lesní úzkorozchodkou, ze které je dnes poněkud „cirkus“. Ale roztomilý. 

Vlak se valí nádherným údolím. Parní lokomotiva odfukuje. 

Vagonky jsou pospojované nejen táhly, ale i zásuvkami. 

Z reproduktorů zní nahraný, modulovaný a vážný hlas nějakého rumunského herce-průvodce: „Trenul motorul…“

(Za hřebenem Maramureše, v Bukovině, třicet let hospodařil v tamních lesích prof. Opletal, dávný děkan brněnské lesnické fakulty. 

Opletal Josef, ing. Dr. h.c. (1863-1953) profesor lesní těžby na brněnské lesnické fakultě

Zpřístupňoval lesy cestami a tratěmi. Docela by mě zajímalo, zdali jeho vliv nedošel i do těchto míst.)

Vystoupíme na konečné, která nese jméno „Paltin“. Zde se turistický cirkus ještě znásobí. Ve vagonech jsou dovezeny hory masa, teče alkohol, mladí krojovaní hudci a tanečníci(e) pějí a skáčou do rytmu. Už se docela těším do lákavých opuštěných svahů nad námi. Vyrážíme vzhůru, dočasně značenou cestou.

Mezi nohama se nám začínají plést dvě roztomilá štěňata, plná blech a klíšťat. Kňučí bolestí. Je nám jich líto, ale snažím se je odhánět. Bojím se, aby se na nás nenalepila. Znám totiž ta srdceryvná loučení na koncích puťáků a nechci to zažít. Ale psi se na nás opravdu nalepí. Leč, přiznejme si, je to oboustranné. Štěňata z části ovládnou naši výpravu. Čtyřnozí chlapci si dopřávají čtyřchodové snídaně. Proto si dovoluji nazvat naše putování psím.

Bloudíme v síti starých svážných lesních cest, ale celkem rychle se objevíme na hřebeni. 

Najdeme hezké místo na táboření. S rozpadlou salaší a studánkou. Moc toho sice neujdeme, ale rádi si oddechneme. I psi si rádi spočinou.

Čtvrtek 3.8.

Další den jsem si naivně myslím, že cesta je jasná, ale od samého začátku ztrácíme směr. Hřebenová cesta prostě neexistuje. Lesnická cesta se občas objeví, ale záhy zmizí do údolí. Nejednou se kilometry prodíráme hustým, ale i nádherným pustým karpatským lesem. 

Konečně louka s prameny a na ní  dávné tlející salaše. Vděčně zatáboříme. Psi s námi. Ušli jsme trapně  5 km, ale bez cesty.  Jsme unaveni. 

Pátek 4.8.

Asi nejnáročnější den. Jistě i převýšením, ale především horkým a šisujícím sluncem. Kolikrát si za den zpívám klasika: „Šílený slunce nad oblohou…“ Valíme přes louky bez cest až pod nejvyšší horu Toroiaga (1927 m). Její svah má charakter prudké střechy.

 Objevíme však velmi hezkou zastíněnou vrstevnicovou cestu. Ze čtvrtiny horu obejdeme na pastviny s krávami. 

Odtud vede pěšina na vrchol. Sice delší, ale humánní. S přemáháním se škrábu hore. Ale námaha je odměněna dobytím hory. Krásný výhled a rozhled. S vděčností pijeme Danovu rezervní vodu. Sice teplou, ale super. Potom sestup, opět celkem prudký. Už za večera nacházíme plánované tábořiště se studánkou, přístřeškem a stádem divokých koní: „Refugiul Montan Lucaciasa.“ 

Všichni jsme tak vyšťaveni sluncem, že padáme do stanů a spíme. Psi tuto trasu absolvují s námi. Odhaduji, že nikdy nebyli a nebudou tak vysoko nad mořem.

Sobota 5.8.

Je krásné a zase teplé ráno. Ani v noci nebyla zima. 

Ráno slyším hlasy typické pro putování: „Už jsi papal? Dali ti pánové jíst?“ Blíží se druhá psí snídaně, protože od pánů již dostali něco pod zub před hodinou.

Další cesta je příjemná, až na to slunce… Obvykle opuštěné pastviny. 

Přece jen potkáváme baču. Je milý, cpe nás urdou a výborným odleželým kravským sýrem, s obrovskými dírami. Připíjíme syrovátkou. Bača nám vysvětluje, jak je prý v Rumunsku čím dál tím složitější chovat dobytek. Když vidíme kvalitu místního pramene, vodu si raději nebereme. Věříme, že něco najdeme v horách. Za sedlem s hnusnou rozestavěnou cestou stoupáme vzhůru. 

Skoro na kopci hledáme tábořiště a pramen. Tábořiště najdeme, pramen ne. To moc k náladě nepřidá. Ale další den je na cestě pramen přímo značený. Spíme na moc hezkém místě s širokým rozhledem. I psi doufám ocenili dnešní odlehčenou trasu.

Výhled na naši trasu, po které jsme šlapali

Neděle 6.8.

Pokračujeme dál. Vypadá to na vlhké počasí. Občas ten den prší. Cestou opravdu nacházíme pramen. Potkáváme i lesníky v terénním vozidle. Nevadíme jim. Nad námi ukrajinská hranice. S jistotou tu očekávám setkání s pohraniční policií. Nic takového se nekoná.

Potom nádhernou letitou vrstevnicovou cestou. Snad stará pastýřská či lovecká stezka. Na mnoha místech upravovaná, ale lety splynula s okolím. 

Pěšina skončí v krásném sedle „Tarnita Balasanii“ se salaší, ovcemi a přicházející bouří. 

Odtud stoupáme vápencovou krajinou, pod skalou nacházíme nádherný pramen. Jsme celkem vysoko v horách, kolem 1700 m. n. m., ale je tu už cítit civilizace. 

Potkáváme horský hotel, cesty jsou upravené. Občas projede auto. Spíme v zatáčce pod hřebenem. Vody je dost. Psi jsou zjevně unavení, ale zjevně zdravější než na začátku cesty. V noci celkem zhusta prší.

Pondělí 7.8.

Balíme mokré stany, což je disciplína, kterou v horách nemám rád. Pokračujeme pohodlnou silničkou až do sedla „Passul prislop“. Je zima, těším se na teplou polévku. Kromě několika stánků s cetkami jsou tu restaurace ale zavřené. Vymýšlíme plán, že dva řidiči zajedou stopem dolů pro auta a zbytek výpravy počká. Jíme všechny sušené polévky, co jsme našli v batozích. Jediné teplé jídlo. Venku je 8 stupňů. Navštěvujeme místní monastýr. 

Moc hezké. Kupujeme si v něm lesní sirupy. (Právě jeden u psaní popíjím.)  

Naši řidiči se vrátí až za pár hodin. Cesta do města byla přece jen daleká a dlouhá. Potom už do „Viseu de Sus“. Psi s námi v kufru. Co všechno za ten týden zažili! Necháme je po zralé úvaze na úzkorozchodném nádraží, kde jsme začínali. Loučení těžké i smutné. Já, kruťák, si spíše oddechnu. Považuji nádraží za jejich přirozený biotop. Ale oceňuji srdnatost Radky, která se snažila štěňata udat skoro komukoliv, koho potkala.¨

Spíme v baptistické modlitebně u přelaskavého probuzeneckého pastora. Jsme dodnes přátelé na FB. 

Úterý 8.8.

Velmi brzy ráno vstaneme, část výpravy odcestuje domů a zůstává jen trojice Dan + Petr + moje maličkost. Před námi je pokračování putování. Ani jsem si nepředstavoval, jak malebné.

Začínáme v městečku „Poienile de sub Munte“, v místní kavárně. Jsme udiveni pracovním stylem. Jsme tu brzy ráno, ale vyčep-kavárna se postupně zalidňuje. Asi je to klasická společenská událost sejít se v úterý v místní cofeterii. Trochu odpočíváme, studujeme mapy, pijeme, co je k pití, hlavně kávu. Je nám dobře. Poprvé zaslechneme slovanská slova.

Potom už vesnicí do hor. Vidíme nápisy v ukrajinské abetke. Zkouším na lidi mluvit rusko-slovensky, s ukrajinskými prvky. Rozumí dobře. Cítím se tu jako doma. 

Modlitebna adventistů 

A když k tomu přidáte nádherné užitné pažity, domečky, chaloupky, jsem nadšený a v extatickém stavu. Vlastně mi ani nevadí, že jsem někde u studánky zapomněl nůž. Mohu se pro něj aspoň vrátit a kochat se dvakrát.

 

Potom už lesem na hřeben. Ovce, bača mluvící opět rusínsky, tábořiště. Voda tu sice není, ale je nám jasné, že bude. Krásný den. Vzpomeneme na naše bratry psy. Ti by tu proháněli ovce.

Středa  9.8.

Postupujeme po bočním hřebínku a chceme dobýt horu „Baita“. Mírně přečnívá nad obzorem před námi. Během cesty si říkáme, že na ni zas tak nutně nemusíme, a pokračujeme dále hřebenem. Velmi pomalu scházíme lesy do lehce obydlených míst. Občas někdo kosí, občas potkáme borůvkáře. 

Už skoro v podvečer zahlédneme v lese pod pastvinou dva mladé pastýře. Ochotně nám hlásí, že je tu pramen. Děkujeme. Večer je krásný. Kochám se amfiteátrovou pastevní loukou i tím, jak se mění během večera barvy. 

Spíme na miniplácku, přímo na hřebínku. A naši psi usínají někde daleko na nádraží.

Čtvrtek 10.8.

Pokračujeme dál, celkem těžko v lese hledáme hlavní hřeben. Po čase se před námi rozevřou nejmalebnější místa. Opět to, co miluji: louky, pastviny, salaše, dřevěnice, koně a nade vším romantický zvuk motorových sekaček. Jsem nadšený. Cesta sic vede „horedole“, ale je na co koukat.

 Končíme nad neskutečně romantickým místem s …, ale zase bych se opakoval. I pejskům by se tu líbilo.

Pátek 11.8.

Jsme na hřebeni, který nás dovede do „Viseu de Jos“. Na tuto cestu jsem se těšil nejvíce, leč hospodářský život tu už ustal, až na pár stád ovcí. 

Zajímavé pro mě je, že potkáme mladou pastýřku se stádem. Amazonka. Jinak povětšinou nekosené a nepasené louky. Nad městem jsou dávné terasy, připomínající zanikající slovenskou kysuckou krajinu. Jak rád bych tu zůstal a jen tak se toulal…

Během sestupu se rozdělíme a ve „Viseu de Sus“ se vzájemně naháníme. Do nedalekého „Viseu de Jos“ jedeme taxíky. Busy tu „nepremávajú.“ 

Obědovečeře v oblíbené hospodě. Návštěva přátel psů. Zdají se oba spokojení a zabezpečení. Dozor nad nimi převzala stará fena. A potom rozlučka s milým pastorem. A pak už autem na nocležiště, kde jsme přespali na cestě sem.

Sobota 12.8.

Od příjemného jezera jedeme autem do Bratislavy a do Brna. Večer jsme doma. Druhý den  jsem na Staré Turé a o tři dny později jedu busem kousek od krajin naší trasy, ale z ukrajinské strany.

Ano, bylo to hodně dobré putování.

·       Největší a novou zkušeností byli oni psi. Dokážou kolektiv poutníků nejen stmelit, ale i naleptat. Snad jen trochu. Bylo to super psí putování.
·       Byl s námi v horách nejmladší člen všech výprav – Štěpán, 15 let. Byl mezi námi „boomery“ poněkud osamělý. Škoda, že nejel Davy.
·       Od tohoto putování považuji Maramureš za nejzachovalejší část Rumunska, co se týče kulturní krajiny. Lesy jsou tu plundrovány až běda.
·       Jinak v horách je to kraj opuštěný.
·       Příjemná pro mě byla možnost normálně si v Rumunsku popovídat „rusínštinou“.
·       A krásné bylo setkání s přelaskavým pastorem Teodorem Grozou, s jehož laskavou probuzeneckou zbožností jsem souzněl i přes jazykovou bariéru. Kristus opravdu spojuje.

Kdo: Dan + Martin + Hanka + (Jana + Petr) + Štěpán + (Radka a Petr) + Zababa

A co nakonec? 

Soli Deo Gloria!