pátek 21. července 2017

Jak se připravit na puťák po horách (karpatských)

Na úvod je třeba říci, že typově myslím puťák:
→  Po těch částech hor, kde nejsou hotely, bufety.
→ Kde budete třeba čtrnáct dní sami, potkáte pár turistů a pastevců. Takové hory stále ještě jsou v Rumunsku, méně už na Ukrajině, když chcete, objevíte je i na Slovensku.
→ Když píšu do hor, tak do výšky maximálně 2500m nad mořem. Takže celkem pohoda, a žádné horolezení.


Hlavně super výbava – hahaha

Mám důvod si myslet, že se to dnes s výbavou přehání. Maje už pár desítek let života za sebou vím, jak vypadávala naše první putování, ještě ve dřevních dobách. Noci jsme, se spoluputovníkem  Danem, přečkávali za prudkých dešťů, v jehlánku (jehlanovitý stan z dvou kosočtvercových plátěných celt sepnutých kolíčky), bez podlážky, batohy i spacáky zabalené v igelitu.

Onen dávný jehlánek. Před ním sedí můj tatínek, poutník horský. 

Spacáky byly spíše dekové. Všude kolem nás mokro. Bez karimatek. Pod námi tekly čůrky.
Místo funkčního oblečení jsme používali zcela nefunkční oděvy – často džíny, které schnou dlouho, flanelové košile.

Pradávná fotka před puťákem, ti modernější meli oblečeno i  T-shirt. Píše se rok 1978.  

Na batozích těžké sekery, protože jsme kolíky i tyčky ke stanům vyráběli na každém tábořišti znova a znova.
Proč to píšu? Protože i bez super hight vybavení se dá přežít v horách. S dnešním vybavením se chodí samozřejmě mnohem příjemněji.
Nejdůležitější vybavení do hor je zdravý rozum.


Co si sebou vzít

Vznešené je hrát hru Na poutníka s lehkým srdcem, tedy brát si sebou co nejméně. Batoh je totiž lehčí.

Jídlo
Dávky jídla se vám sami zmenší, protože si je nesete na vlastních zádech. Je nesmysl sebou brát vodou nasáklé potraviny – okurky, jablka, brambory. I když já sebou vždy něco bláznivě beru. Ideální jsou suché potraviny, které se dají namočit, povařit. Vločky, kuskus, kukuřičná kaše (blbě je myje!), pohanka atd.  Takové suché potraviny zalijete teplou vodou, třeba se sušeným mlékem nebo se sušeným ovocem a jídlo je skvělé.  A nebo vločky uděláme na slano, s rozpuštěnou sáčkovou polévkou či bujonem (obojí v horách snáším a dokonce se na tu chuť jednou za rok těším).
K obědu chleba s něčím. Obvykle sebou brávám májky, sýr, slaninu. Přátelé si často na vařiči ukuchtí polévku. Do ní se může nasypat i suchý chleba.
A večeři děláme bohatou. Vaří obvykle jeden pro všechny a jsou to jídla roztodivná a spanilá. Nelze nezapomenou na Rumunské lodičky - pita chleby plněné kuskusem, sušenými rajčaty a vysušeným masem. Ach! Jinak se jí těstoviny, kuskus, bramborová kaše v prášku atd. Vždy mě fascinuje, co lidé připraví.
První večeři děláme tradičně skvělý salát ze zeleniny, kterou nakoupíme v jižní tržnici. Je to proto, že právě po čerstvé zelenině se nám nejvíce stýskává.

Nákup zeleniny u babiček je vždy kultovním zážitkem. 

Konzum zeleninového salátu v horách rumunských Tuliša. 
V horách vám chutná cokoliv. Jíte i blafy, protože máte hlad. Na jídlo často myslíte.

Voda
Každý z nás povinně bere min 3 litry vody. S vodou cestou nešetříme. U pramene vždy PETky naplníme. Táboříme tam, kde je voda. Když není, nahází se prázdné lahve do batohu a jde se hledat. Když ani tak není, musí se šetřit a to je velmi nepříjemné. Když dochází voda, tak nálada i výkon klesá. U pramenů je dobré se hojně napít.
Celkem příjemné je do vody házet tablety vitamínu C. Jsou i prevenci proti nachlazení a sladká voda
povzbudí.

Nabíráme vodu v sedle pod horou Topas

Alkohol
Slivovice léčí nemoci krku, žaludku i střev. Navíc setře prach z duše, nikoliv už z ducha. Moc hezky a výmluvně alkohol vypadá v PETce od Jupíku.




Železná zásoba
U nás nejčastěji tabulka čokolády.

Další výbava


Spacák
Velmi příjemné je mít dobrý spacák. V horách bývá i v noci zima. V srpnu vás zastihnou mrazy, v září sníh.  Spacáků je na trhu výběr. Sám jsem se vrátil od péřového, přes dutá vlákna, opět k péřovému značky Cumulus. Ráno navlhá, musíte jej vysušit, večer se vytahuje těsně před ulehnutím, jinak chytí rosu. Ale jsem spokojen.

Po noci se musí spacák vysušit. 

Spaní v Budapešti. I spánkem lze něco vydělat. 

Karimatka
Skvělý vynález. Používal jsem léta ty nejobyčejnější. Potom alumatky, ale to je vskutku nic moc. Nakonec jsem si z pohodlnosti pořídil nafukovací podložku Jurek. Ale asi se k nim chovám špatně a uchází z nich vzduch. Super jsou karimatky z Evy. Věčné. Nakonec se vracím ke skládací karimatce. Hlavní je, když něco pod sebou máte. Spával jsem i na bublinkové izolaci!

Batoh
Můj zcela první puťák jsem šel s obyčejným batohem – jen látkový pytel a popruhy. Dnešní batohy jsou super vychytané. Doposavad jsem používal Gemmy a letos poprvé vyzkouším Deuter. Velikostně platí pravidlo, že čím větší batoh si vezměte, tím více zbytečností sebou táhnete.

Každý batoh je těžký a rádi si od něj odpočinete. 

Oblečení
Raději více vrstev než jednu super teplou. Používám funkční i nefunkční oblečení, tedy vlastně jen funkční trička. Ve funkčním oblečení bývá z povahy věci samé  na večer, když už se nenamáháte, zima. Některé funkční oblečení uschne rychle, ale zůstává zbytkově vlhké. Proto se večer rád vracím k bavlně. Jinak mám rád oblečení, které co nejdříve uschne. Je dobré zachovat aspoň jedno kompletní oblečení suché.
Do hor je sebou dobré brát kvalitní zimní čepici a rukavice. Je to zpravidla považováno za vtip, ale tak často se tyto doplňky velmi hodí.

Boty
Jsou základem dobré chůze. Rozhodně je potřeba mít boty přes kotníky neb vymknutí je banalita, které ale znemožní další cestu. Je dobré, aby podrážka nebyla tenká, protože během chůze pak cítíme každý kámen. Pomoci může i obyčejná vložka do bot.  Jakékoliv boty, i goratex,  po více dnech chůze v dešti promoknou. Často do nich voda tiše zteče po holeních. Trochu pomohou návleky.
Bot je zase na trhu spousta. Prošel jsem hory i v obuvi i v Tesco kvalitě, když nebyly peníze, ba v mládí i v teniskách, což bylo furiantství. Obecně, čím méně má bota švů tím lépe. Noha by měla v botě pevně sedět a nešoupat se.
S botami bývá problém, proto je dobré sebou táhnout nějaké silonové šití na boty, ba hodily se i skládací kleště na opravu „žraloka“. Lepicí páska vydrží na několik set metrů.
Někteří tahají do hor i dvoje boty, ty druhé na odpočinek. Já chodím odpočinkově bos. Je to super, jen pozor na malíčky.

Stany
Dá se i bez nich, jen s igelitem nebo s velkou plachtou. V Rumunsku i na Slovensku často najdete opuštěné salaše. Pomoci může i web http://boudy.net/.
Z pohodlnosti tahám po horách svůj stan. Užil jsem si do sytosti vlhkých nocí. Do hor hlavně nebrat stany v plážové kvalitě. V horách se setkáte s bouřemi, vichřicemi. Je dobré mít stan dobře ukotven. Tyčky stanů by měly také něco vydržet. Sám jsem viděl výsledek vichřice - zkroucené tyčky. Osobně používám stan Jurek s tyčkamy extrém. Je těžší, ale kvalitní, včetně servisu. Dá se použít i pouhé tropiko.


Knihy
Do hor sebou bereme čtivo. Vděčně se poslouchá čtení při přestávkách i u večerních ohňů. Klasikou jsou knihy dr. Nevrlého, s krásnými popisy pohoří slovenských i rumunských. Pravidelně čítáváme Cimrmany. Čítáme i odborné texty o fauně a floře i  poetické texty. Letos jsme na poloninách přečetli krásný příběh „Jezero“. Hlavní postava, chlapec Nami, se stal členem výpravy. 

Letošní vrcholovka s pátým členem výpravy- s drsnou knihou Jezero. 

Elektronika
Vpadla do našich putování postupně. Nejdříve mobily, potom čtečky. Mobily přežily, čtečky ne. Zmokly, byly rozsednuty. Ale uvědomil jsem si, že čtečka je fantastická svou lehkostí a přítomností celé knihovny na putování. Já začal tahat do hor tablet. Na pár dní vydrží. Spojí v sobě knihu, mapu i foťák. Ale baterie nevydrží. Je těžký.  Letos jsem jej rozbil zcela. Spolu s elekronikou se objevily i baterie na dobíjení elekroniky. Prostě je doba elektronická. A přiznávám, že mě svým způsobem fascinuje přítomnost takových vymožeností. Ale zranitelnost je jasná. Papírová mapa vám nanejvýš zmokne.



Baterka
Od příchodu čelovek na ně nedám dopustit. Po cestě je moc nepotřebujete, lépe je svítit si očima. Ale při stavění stanu, vaření, krájení, čtení ve spacáku, jsou prostě nedocenitelné. Na trhu je jich opět mnoho druhů. Já jdu klasicky středním proudem s Pezlovkou.

Lékárna
Stačí obvykle jedna pro všechny. Spotřebuje se tradičně hodně polštářkových náplastí na puchýře, nebytné je obinadlo a obvazy. Z léků se hodí živočišné uhlí, endiaron, acylpiryn, alergické léky, brufen.

Zásady pro putování


Nebezpečí počasí
      Mlha? Rozumný poutník v ní raději ani nevyráží na cestu. Ztratíte se tak snadno! Nemluvě o tom, že v bílé tmě vás putování nebaví. Pokud přesto vyrážíte, raději jen na sestup po jasné cestě. V mlze oceníte jindy zbytečný kompas. Jednou jsme s kompasem v ruce krokovali cestu mlžnými pláněmi. Trefili jsme se tam, kam jsme chtěli.

Mlha na Paring

      Déšť? Nepřítel všech výprav. Je potřeba mít v batohu vše zabalené do igelitů!! Zejména spacák!!! Nepromokavý profi potah před batoh nepomůže. Pokud fouká a prší, což je obvyklá kombinace, a voda se dostane všude.

Univerzální pláštěnky rumunských pastýřů 

Kroupy? Obvykle časem přejdou. Píchají do nohou. Ve velkém mohou bolet více. Ale zpravidla nezabíjí.
          Bouře? Vážné nebezpečí. Je třeba přestat putovat, sundat batoh a dřepnout si. Nechodit pod osamělé stromy, nevystoupávat na vrchol. Nelézt do mělké jeskyně. Nedotýkat se mokrých skal rukou. Lidské tělo je lepší vodič než skála a blesk námi rád projde! Prý se má vypnout i mobil.  


       Pláštěnka? Časem zjistíte, že se voda opět dostane všude. Do nepromokavých bot horem. Vnitřně se v pláštěnce zpotíte. Nerovný boj. Z pláštěnek se mi zdá nejlepší ta obyčejná, z tužšího PVC. Ponča jsem vyzkoušel všechny. Marné. Také i deštníky. Pokud nefouká, pomáhají, pokud fouká, marné.


Zmoklé batohy a navlhlé věci v nich je něco, co fakt na horách nesnáším. 

Slunce? V horách praží obvykle méně. Je dobré se chránit krémem, na hlavě mít pokrývku, namáčet si vlasy v potocích.


Zvířata
Těch bývá největší strach. Ale divocí vlci i medvědi před vámi obvykle utečou. Sám jsem se s nimi setkal spíše v civilizovaných částech Slovenska. Opravdovým nebezpečím v horách jsou ovčáčtí psi. Bestie. Hlavně nechoďte osaměle. A pokud ano, raději jen se sprejem proti psům. Zejména rumunští psi jsou ostří.



Prameny
Hlavně nepít z křišťálových potoků, byť se zdají sebečistší. Čistá voda klidně protéká kravinci či mrtvou ovcí o pár metrů výše. Vždy jsme hledali prameny. Často k nim vede pěšina, často jsou v zářezech, tam, kde je čerstvá tráva, jindy ukáží cestu bačové. Někdy bývají i bokem, i tak, kde bychom je vůbec nečekali. (Třeba jeden z pramenů najdete těsně pod vrcholem Kralovanské kopy.:)
A i u pramenů jsme rozlišovali kvalitní a pochybné – koňské a ovčí. Někdy je pramínek tak malý, že je potřeba vytáhnout tenkou PVC trubičku k nasávání. Jindy pramen upravíme a uděláme korýtko z obalu na mapu či petky. Někdy stačí přeložit kousek igelitové folie.

Jednoduchá úprava pramenu pomocí horní části PETky. Romantika to není, ale mě se to v podstatě líbí. 


Ohně a zdroj tepla
Patříme mezi starobylé putovníky, co večer rozdělávají oheň. Uvaří se na něm, hezky se u něj sedí a povídá, rozhodně lépe než u vařiče. Sdružuje lidi. Jeto prostě super.

Jako závěs na kotlík lze použít cokoliv. 

Na oheň je potřeba přikládat. Nejlepší dříví je to to zcela vysušené, holé, bílé (vypadá jako kosti), ležící na zemi. Krásně hoří, je výhřevné a nekouří. Přikládat vlhkým či polosyrovým dřívím je konina. Tenoučké chvojí potřebujete jen na zapálení. Krásné suché klacky olámete z vysokých horských smrků. I za deště jsou vlhké jen na povrchu.

Náš nejoblíbenější systém závěsu - klacek zapíchlý do země. 

Když prší, musí se shánět suché dříví. Aspoň trocha na začátek. Potom už oheň hoří. Na zapalování postačí pouhé sirky, ve vlhku je dobré přidat březovou kůru (brávám ji z domu už vysušenou) a nebo nějaký podpalovač. Ve vlhku podpalovací vychytávky oceníte.
Samozřejmostí je oheň po sobě zahladit. Nejlépe tak, aby byl mírně nápadný a další putovník jej našel a nemusel dělat ohniště další. Požární bezpečnost jen zmiňuji.

Oheň na horách Horhanských. 

 Dnes už taháme do hor i plynové vařiče. Když prší, ohřejete si polévku i ve stanu, což je příjemné. I při přestávce rovněž hoří vařiče. Na trhu je jich dostatek, budu se vyhýbat značce Colleman.
Při putování jsem si uvědomil, že oheň je jakousi přidanou hodnotou, která však prodlužuje putování. Pozoroval jsem své turistické kolegy u chýše Ramža. Přišli před setměním. Zalezli do spacáků. V této poloze si uvařili jídlo na vařiči a šli spát. Ráno asi podobně vypadli. Oheň prodlužuje putování.

Mapy a orientace
Bloudit se dá i s mapou i bez ní. V současnosti najdete na internetu mapy snad všeho.  A pokud nenajdete, vězte, že jdete opravdu do opuštěného pohoří. Jedno pohoří jsme prošli i podle automapy.
Přišel i čas online či stažených map v GPSce. Příjemné, když nemusíte vymýšlet, kde asi na mapě právě teď jste. Ale kvalita map se se liší.  Brávám sebou raději více různých map.

Ranní studium mapy. 

V horách doceníte kompas. Je dobré vědět, kde je sever a jih. Sever je vždy na horní straně mapy. V horách někdy  bývá těžká orientace. V lesích snadno ztratíte cestu. Špatně se odhaduje vzdálenost. Ale i ve spletenci horských hřebenů se ztratíte. Vedoucí by měl stále sledovat reliéf krajiny a srovnávat jej s obrazem v mapě.

Doc. Vojtíšek je velký znalec map. 

Vždy během putování nastane fáze, kterou nazývám řízené bloudění – víme, zhruba, kde jsme, ale ne přesně. Tato fáze zpravidla končí až ve chvíli prohlédnutí – u výrazného orientačního bodu. Někdy jsou to trapné chvíle.


Spojovací hřebínky
Fenoménem karpatských hor jsou „spojovací hřebínky“, což je náš „terminus technikus“. Vypadá následovně. Díváte se z jednoho kopce na druhý a mezi vámi je jen malý, zalesněný hřebínek, který přece přejdete za jednu či dvě hodinky.

Letošní spojovací "nic". Spojovací hřebínek nás zaskočil hustníkem mladých buků. 

Výsledkem je to, že se přes něj plahočíte třeba den. Nahoru dolů, přes velmi hluboké sedlo, které jste shora neviděli. Občas ztratíte orientaci. Takový hřebínek je třeba mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami.

Zdá se to jako nic. Mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami. 


Dramaturgie putování
Jít každý den jen po holých stejných poloninách může být třetí den už únavné. Ta nejlepší putování byla pestrá. Krásné podhůří s kravami, holé poloniny s ovcemi, štítovité kopce, ze kterých šel druhý den strach, vápenité krasové planiny, parkové skalnaté hory a na závěr polopouštní planiny. To byl popis dvanácti dnů v jižních Karpatech. Pestrost sama. Krása!

Vztahy na výpravě
Poměrně důležitá kapitolka. Není to taková legrace, jak se zdá. Rozklad vztahů může zničit celé putování a naopak. Na putování je třeba držet se dobrých životních zásad – nelpět skálopevně na svých návycích, mít velkorysé pochopení pro druhé, odpouštět, nevztekat se, neurážet se, mít oči otevřené pro pomoc druhým, nedělat důležité obličeje, nevést otcovsky poučné řeči. Snažit se brát situace s humorným nadhledem.


Napětí vznikaly mezi manželskými dvojicemi či zamilovanými nebo i mezi těmi, kdo k sobě cestu nacházeli. Není to příjemné ani pro dvojici samotnou, ani pro přihlížející.
Napětí může způsobovat schopný či neschopný vedoucí, který se bere moc vážně. Hodně pomáhá humor, ale někdy je ho až moc. Jindy pomáhá povzbuzování, ale i to někdy vyzní trapně. 


Putování je prostě školou a laboratoří vztahů. Jsou chvíle, kdy je lepší jen mlčet.


Závěr
Sepsal jsem, co se nám vyplatilo. Je za mnou, od dětství počítáno, více než až padesát výprav do karpatského oblouku. Snahou bylo nedělat z putování velkou vědu. Další rady netřeba, putovník přijde na své postupy, návyky  a seznamy.
Před každou výpravou se modlím a po výpravě děkuji. I na výpravě, pokud je to vhodné, se modlíváme a den začínáme jakýmsi úvodním slovem pro tento de. Z Bible, z textů písní, knížet, vzpomínek.


Foto dodal: Libor Stránský, Petr Šmíd, Petr Machek, Tomáš Veselý, Doris Fajfrová, Honza Malý, Martin Machek





sobota 17. června 2017

Příprava obyčejného nedělního kázání

Žijeme v dobách krátkých návodů. A tak si tu drzost dovoluji i v tématu tak vážném. Napsal jsem jej pro přátelé, Daniela a Ráchel, kteří dnes připravují kázání místo mě. Slíbil jsme jim stručný návod.
Tedy: Křesťanské nedělní kázání je fenomén hodný zamyšlení.


  • Čím vlastně je? 
  • Proč lidé s očekáváním přicházejí v neděli do kostelů? 
  • Proč posluchači dokáží jasně rozlišit mezi kázáním špatným a  dobrým, ale dokáží ocenit kázání velmi dobré, silné, zasahující a oslovující? 
  • A proč někdy nepřipravené kázání osloví více než připravené a naopak.

Připravit kázání je úkol hodný důvtipu chytré horákyně.
  • Kázání by nemělo být školní vyučování, ale mělo by být poučné.
  • Nemělo by být teologicky náročné, ale zároveň v dobré teologii dobře zakotvené.
  • Nemělo by být pouze vyprávěním příběhů ze života, ale mělo by být „ze života“.
  •  Nemělo by být pouhým zjednodušeným návodem na život, ale mělo by být velmi praktické.
  • Nemělo by být patetické, ale mělo by obsahovat silnou zvěst.

Na závěr to nejlepší:
  • Mělo by být plné Ducha (svatého) a ne pouze duchalpné.

Z výše uvedeného je zjevné, že připravit kázání není vůbec snadná věc a ke splnění zadání je potřeba vskutku osvícení sHůry, hodné zmíněné horákyně.


Jak tedy kázání připravit?

(1) Modlitba

Aby bylo nebylo kázání pouze duchaplné, je potřeba modlitby. Slavný a zbožný prof. teologie, Jan Milíč Lochman, 


poznamenal, že „modlitba patří k předpokladům a průvodcům teologické práce“. Modlitba by měla kazatele doprovázet během přípravy na neděli. A to jak ve formě střelných modliteb, ve chvílích kazatelského zoufalství, tak i  ve formě meditativní, kdy své myšlenky ke kázání předkládá Bohu a nebo je naopak někde z Božího prostoru či mezi řádky Písma hledá.

 (2) Bible mluví k nám

Jak hezky řekl prof. Jan Heller: „Práce s Biblí, kdy se vám biblický text nově otevírá, je jednou z mála radostí v tomto světě, za kterou se neplatí kocovinou.“ Nad Písmem vlastně není potřeba, v první chvíli, přemýšlet, ale spíše nechat Písmo mluvit k sobě. Všímat si i detailů. (Mě osobně pomáhá srovnávání překladů, přepisování textu, podtrhávání a čmárání etc.)  


Jindy Písmo mluví při rozjímání nad textem, třeba při procházce kolem řeky či při štípaní dřeva. Není ani dobré nechat se zahltit množstvím výkladových komentářů. To až v posledních fázích přípravy.

(3) Bible mluví k posluchačům

Kdysi nám  Pavel Černý v předmětu homiletika (nauka o kázání) řekl větu, kterou si často opakuji: „Přípravu na kázání si nechte na pracovním stole“. 


Posluchači jsou nejednou unavení životem a nestojí o teologickou přednášku a zdůvodňování toho, proč si myslím to či ono. Jako koření či ochucovadlo ke kázání se ale teologické poučení velmi hodí. 
Kazatel by měl předávat posluchačům to, čím k němu Pán Bůh promluvil. A Bible v tom hraje roli zásadní, jako inspirace i jako brzda myšlenek.  

(4) Kontext doby

To nejfenomenálněji na kázání je právě dopadání biblického, a tím i Božího pohledu do dnešního světa, doby, stylů života a myšlení. Kázání by se mělo přibližovat Boží pohled na tento svět. Kazatel by se měl stát Boží troubou, jak to hezky vyjádřil Svatopluk Karásek.  Právě tako skutečnost je stálým osidlem kazatelů. Právě proto je důležitá zejména:
  • Kazatelova pokora před Bohem, Písmem, životem i lidmi. Více zde.
  • Kazatelova modlitba, která ho odvádí od sama sebe k Bohu.
  • A v této chvíli i nutnost jistého laskavého snad až humorného nadhledu nad tímto nesnadným úkolem. Což hezky ilustruje onen výše zmíněný název knihy kázání „Boží trouba“.


(5) Forma kázání

Až nyní je možné dát kázání do jakési formy. Přál bych si připravovat kázání o jednom bodě a ten rozvíjet, ilustrovat. Protože to neumím, přimlouvám se, jako technik, aspoň za nějakou strukturu. Krom zajímavého začátku a shrnujícího konce by mělo mít i „tělo“ kázání jistou strukturu, díky které se posluchač „chytne“, třeba u bodu číslo 2)


Jindy pomůže příběh, který sám o sobě je jakousi červenou nití, ve podle které se potom posluchač lépe orientuje.
Dobré je vnést do kázání jistou míru napětí. Třeba postavit prosti sobě dva protichůdné verše nebo  na začátku dát otázku a odpovědět na ni až na konci kázání. Možností je více.

(6) Proroctví

Kázání by mělo být (a nejednou tomu tak je), prorockým hlasem. Pavel píše: Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše (1. Kor 12: 3) a před tím radí: Dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali.
Za dar prorockého slova se prosí modlitbou.
Nejednou se tento dar projeví až legračně. Zcela jinak, než sám kazatel chtěl.  Známý je onen roztomilý příběh o kazateli, který uprostřed promluvy použil formulaci, „Tady končí první část kázání a začíná druhá část kázání“. A právě tato věta oslovila nejvíce posluchačku, která si uvědomila, že skončila jedna část jejího života a začala druhá část.

Modlitba na závěr:

Končím slovy, která je prý možné najít v kostele sv. Maryat-Quay v Ipswichi:

Když mluvím o Tvém svobodném spasení,
ponoř moje  srdce  i duši v myšlence na Tebe.

A když jsou všechna srdce skloněna před Tebou a rozechvěna pod vlivem Tvého slova,
skryj mně za Tvůj kříž.


Kázání budiž řečeno pomalu a nahlas!!

Tolik můj drzý článeček, psaný u příležitosti přípravy kázání Ráchel Polohové a Daniela Kvasničky jr.
Přiznávám, že jsem se mnohokrát jako kazatel prohřešil proti jednotlivým bodům tím, že jsem je přeskočil. 

Co napsat nakonec? Pane Ježíši buď nám milostiv +!+!+ 




úterý 11. dubna 2017

Malé shrnutí letošní návštěvy Izraele

Více lidí v mém okolí jste se mě ptalo, jak bylo v Izraeli, který jsem letos v březnu navštivil. Dovolím si uvést několik poznatků. Doposavad jsem si krajinu, ve které se odehrávaly biblické příběhy, jen představoval. Nyní jsem ji mohl spatřit vlastníma očima.



Izrael je velmi malá země, velká asi jako dvě třetiny Moravy. To bylo pro mě překvapení. Soudě podle četnosti běžných zpráv, zdá se být tato země středem celého světa.



Prvním šokem byla pro mě obrovské tisícimetrové převýšení mezi údolím Jordánu a běžnou krajinou. Nikde jsem neviděl tak prudké silnice a to i ve městech.


Profil údolí z Jeruzaléma k Jornádnu při ústí do Mrtvého moře.


Jiným překvapením byla pro mě hornatost celého Izraele. Města jsou situována spíše na kopcích než v údolí.
 I Jeruzalém je město na horách.

Krajina na Galilejským jezerem.       
O suchu jsem věděl, ale nyní jsem ho spatřil. Déšť je v Izraeli požehnáním. Nikdo neřekne, že je škaredě, když prší.
O to úžasnější je všudypřítomná zeleň na Izraelské straně, díky důmyslným závlahám. Vůbec celá konceprce národního vodovodu je rovněž úctyhodná. Jinak v  Izraeli se staví přístřešky ne kvůli dešti, ale kvůli slunci. Nejpříjemněji je v jeskyních.

Pro mě, jako vodaře, byly závlahy lahůdkou. Občas se z hadic spustí čůrky vody,
zauvažující jinak vyprahlou zem. 


Voda, či spíše vodovod v poušti, kolem turistické cesty. Fascinující je ležérnost. U nás máme na vše předpisy....

Doma jsem se cítil u Galilejského jezera (spíše moře). Krásné a pokojné. Dodnes tu rybáři házejí sítě do vod, jako za rob Petrových. 


Nad Kafarnau, kde bydlel Pán Ježíš, jsem prožil hezkou chvíli na místě, o které nám průvodce řekl, že to byla zřejmě ona hora, kam se chodil Ježíš modlit. Modlil jsem se tam i já. Krása. 

Onou horou, je Hora blahoslavenství.
Kolem kostela postavena hezká zahrada s modlitebními zátišími. 
Radost jsem měl i z místa, kde Petr vyznal o Kristu, že je Mesiáš.

Sousoší připomínající Petrovo vyznání. 

Judská poušť, kterou procházel Pán Ježíš a byl po svém křtu pokoušen, mě také oslovila svou pustotou, ze které šel přímo strach a hrůza. 


Živě jsem si ji představil jako místo, kde vládne vládne smrt a po vyprahlých svazích se prohánějí pouštní kozlové s dlouhými rohy utíkající vstříc smrti, v náruči Azazele, pouštního démona. 


Dojem na mě udělala protestantská verze Golgoty. Jeruzalémské popraviště, kde je dnes arabské autobusové nádraží, se nacházelo pod skalou, které se kvůli tvaru dodnes říká Lebka. 


Mohl jsem se rovněž projít Getsemanskou zahradou a navštívit jeskyni, kde možná Ježíš nocovával v příjemné chladu jeskyně. 

Zahrada Getsemane je na plochu maličká. Rostou v ní snad dva tisíce let staré olivy. 

Jeskyně Getsemane - lis na olivový olej. 

Měl jsem také možnost projít se krajinou, v níž si hráli na chytanou David a Saul. Polopoušť. Údolí s čistým potokem. S krkavci nad hlavou. Podobní asi přinášeli maso Eliášovi.





Na konec něco ze současnosti: 

Kde se v Izraeli kopne, tam jsou historické, mnoho násobné archeologické vrstvy (Třeba vrstva z dob křižáckého království, vrstva z dob Ježíšových, z časů Davidových, z období praoteckého atd..) 

Nedávno objevené vykopávky v Magdale.

Vykopávky z města Davidova

Je silné vidět na vlastní oči kulturní rozdíl mezi arabskými a židovskými územími.
Je překvapující vidět na vlastní oči neexistující stát Pasletina, která má v mnoha zemích, včetně naší,  své velvyslanectví. Neuvěřitelně imituje svou státnost, ale nemá vlastní měnu, elektriku, vodu, infrastrukturu, ani jednotné vedení.  A vlastně ani vůli sama sebe vyhlásit za stát a žít v pokoji se sousedy.  


Je nádherné vidět podivuhodné požehnání izraelské práce. Jejich pole a sady jsou bujné a zelené. Na golánských vinicích pěstují víno teprve sedm let a už nyní vyhrávají světové soutěže.

Kibuc s bujnou zelení i životem. 

Turistický v Izraeli ruch kvete, záchody jsou krásné a čisté, zadarmo a státní. Styl obyčejných staveb, chodníků je východně ležérní, to ale nic nemění na tom, že jsme v nejrozvinutější zemi světa.

Hrobka veleslavného Rabína Akivy rovněž svědčí o ležernosti.
U nás by  by z takové památky udělali místo sterilní úcty.
Zde vládl i pozdě večer čilý ruch. 

Ulice ortodoxní čtvrti. 

Pro mě, vodaře, byly lahůdkou svody odpadních vod v historických uličkách Jeruzaléma. 

Stejně jako vodoměrné sestavy přístupné z ulice.
Uličníci u nás by jistě stále zastavovali vodu sousedům přímo z ulice. 

Úžasné je zažít sobotu. V pátek večer Izrael utichá. Auta přestávají jezdit, veřejná doprava taktéž, obchody jsou zavřené. Rodiny se scházejí ke společnému jídlu, odcházejí do četných synagog. Odpočívají od všedních dní. V sobotu večer pak slaví konec šabatu. Domnívám se, že rozlišování svatého a všedního je něco, co se máme od židů učit.       

Sobotní sklenička. 

Jak to hezky vyjádřila PhDr. Zuzana Peterová, psychoterapeutka Židovské obce v Praze:  
"Vezměte si třeba takový šábes: to se sejde celá rodina a nekoukáme se na televizi, neposloucháme rádio, nýbrž si místo toho povídáme, navzájem se užíváme a vychutnáváme si ten den pro sebe. Ten čas pro sebe máme."