úterý 8. srpna 2017

Na polonině Krásná (a na Minčule) puťáček 2017

Jaké bylo letošní ukrajinské putování? No, bylo super +!+!+ Účastnili jsme se ho čtyři, Petr, Martin Šárka a já. Rozuměli jsme si. Byl s námi i pátý imaginární přítel, Nami.

Namiho bych si představil asi takto....

Cesta tam

Vyrazili jsme v neděli před večerem vlakem LEO. Poprvé jedu přímou linkou LEOše až do Mukačeva. V Košicích přesedáme na LEOšovský autobus. Na slovenské půdě nás už oslovuje mladá průvodkyně ukrajinsky a už nikdy jinak. V Mukačevě jsme ještě za šera. 


Záhy přestupujeme na autobus do Tjačiva a zde překvapeně zjišťujeme, že autobusy do Dubovoje už nejezdí. Tak jedeme do Teresvy a odtud ne zcela levným taxíkem do vesničky Krásné. Cestou kupujeme zeleninu na večerní salát. Před místním obchodem chytáme orientační rady a dáváme si pivo a kávu a taranku a chleba a čokoládu a Boršu a ......


Prvními kroky s batohy začíná vlastní  putování.  

Naše tři postavičky v dáli, těsně před drsným nástupem,

Na poloninu Krásná

Letos jsme se rozhodli zdolat Poloninu Krásná. Osobně si nemyslím, že by byla krásnější nad jiné poloniny, ale proč ji nenazvat Krásnou. Byla krásná.
Správnou cestu nám ukázali mladí hošíci. Pohled na  veselé postavičky potěšil mě, milce starých časů. Hráli si spolu na loukách, nechávali se pronásledovat psy, schovávali se ve starých senících. Ve vedru navlečeni do dvou vrstev. Rodi se tu pastýři. Byli super.

Naši tři průvodci a Šárčina záda. 

První zastavení bylo na podhorských loukách. Nádherně a rozkvetlých. Kolem malé domky, zjevně připravené na sezónu kosení. 



Jiné domky už chátrají. 


Večer, po hezkém stoupáku, jsme došli na poloniny. 



Potkali jsme stádo vedené malými kluky, nikde dospělý. Až večer přijel jejich táta na koni. Vodu jsme našli snadno.  První večer.


Zjišťujeme, že nemáme co číst, neb jsem sebou schválně nevzal Karpatské hry, které známe už zpaměti. Martin vytáhl knihu Jezero, od Bianci Bellové, která letos získala ocenění Magnesia litera. 


Zaujala nás od první chvíle, i když se Martin některé odstavce až styděl číst. Postava Namiho nás provázela a jeho příběh se až syrově zařezával do našich myslí i duší. Odehrával se na břehu vysychajícího jezera. 


Na kulisách východní krajiny. O to silněji působil na nás, zde na východě.

Čtení na polonínách  - krásné čtení na krásné polonině jménem Krásná. 

Na poloninách

Další dny jsou klasické poloninské. Táhneme se klikatým pohořím. 


Pastýři zavádějí svá stáda do hor. Udivuje nás jednoduchý přístřešek místo salaše. Ale prý v něm žijí celé tři měsíce. Jíme tu výbornou urdu. 



Jinde potkáváme velké stádo koz a ovcí, jdoucích z údolí. V čele s pevně a klidně jdoucím starým vousatým pastýřem. Nenechává se námi vyrušit.



Postupně zdoláváme jednotlivé vrcholy. Včetně nejvyššího – Klimova. 

Vrchol nejvyšší. 

Kolem nás stovky vrcholů a pod námi význačná Koločava. 


Symbolicky nás přitahuje vrchol Topas, na samém konci poloniny. Vyznačuje se vysokým stožárem, což je poslední zbytek dávné vojenské základny. Ještě před tím nás však na vrcholu překvapí soustava ocelových trub a podivné zařízení – uzávěrové armatury, čouhající ze země. Nechápeme. Ale postupně i z mapy pochopíme, že je tudy tažen plynovod a naše další cesta povede přímo nad ním.



Na hoře Topas se fotíme. Fouká vítr a trochu prší. Jsme rádi, že tu už není mlha, ve které byla hora před hodinou zahalena.




Potom už opouštíme Poloninu Krásná. Kousek za ní vidím div divů. Začnu ze široka. Poloniny jsou louky vzniklé umělým snížením hranice lesa. Stalo se tak před staletími, prací valašských pastýřů, táhnoucích po hřebenech z Rumunska. Když byla na Slovensku snaha holiny opět zalesnit, nešlo to. Kleč ne nerozšířila. Zde, na Krásné,  to šlo. Jak? Stačí zde položit plynovod, rozrýt povrch a přímo na hřebeni tak v umělé široké rýze vznikl parkovitý horský les s klečí, zakrslými smrtky a jívami. Jako pohádka. Fotku, žel nemám.
Sestupujeme níže, hnusným kamenitým sestupem za pálivého večerního slunce. Nacházíme trojsedýlko s ohništěm, pramenem, loučkou. Co si přát více? Jíme rumunské lodičky. Je nám příjemně.

Trojsedlo

Spojovací hřebínek a Mičol (Minčul)

Minčol je  velký a rozsáhlý vrch. Cesta na něj je jasná. Vede po spojovacím zalesněném hřebínku. Za chvíli jsme na hoře! Půjdeme průsekem po plynovodu! Uf.Cesta se záhy ztrácí. A zase objevuje. Je totiž zarostlá mladou bujnou bučinou, jenž vytvořila neproniknutelný hustník. Občas jdeme bočními lesy, které jsou aspoň o trochu řidší. Z bučin vylétají mračna  bílých mušek, lezou do očí, lepí se na tváře, ulpívají na sliznici hluboko v krku. Fakt jsme si dali do trička.

Uprostřed hustníku krásná planinka a potom zase hustník. 

Pohled zpět na spojovací hřebínek

Nad nejnižším sedlem nacházíme hezké místo, obědváme. Kde se vzali, tu se vzali, z hustníku vyšli dva mladí turisté. Poláci. Nadávali, že tam není skoro žádná cesta. Litovali jsme je. Neví, co je čeká. Cesta vzhůru už nebyla tak šílená. 
Na Minčol jsme vyšli až v pozdním slunci. Ochladilo se. Na planinách se nachází spousta chatrčí pastevců. Hnusných, opuštěných. Igelity vlály. Odpadky kolem. 




Teprve až z  Minčolu byl pod námi vidět čilý pastevecký ruch. Sestoupili jsme tam.

Minčol (Minčůl)

Na Minčole i s knihou Jezero

Prošli jsme kolem pastevců a stád ovcí i krav. Jediný pramen je prý pod Minčolem. Je zanesen i do starých map. Šel jsem tam večer, skoro za tmy. Byl nádherný a silný. Pod ním už tekl bujný potok. Po večeři uleháme. Nad ránem pršelo a přišly bouřky. Tábořiště opouštíme až skoro kolem poledne.


Experimentální sestup kulturní krajinou

Obvykle je sestup z hor rychlá záležitost. Letos jsem naplánoval táhlý a postupný sestup. Chtěl jsem vidět, jak se hory postupně proměňují v krajinu lidmi silně obydlenou. Nejvíce se nám to líbilo v nejvyšších partiích. Občasné louky s chaloupkami a seníky. A s lidmi.







Už v poměrně velmi obydlené krajině nás přepadla silná bouře. Přečkali jsme ji v malém a čistém seníku. Čteme v něm příběh Namiho a dojal nás. Chlapec totiž našel poklad, který dlouho hledal.
Ulehli jsme o kousek dál, u chalupy, která slouží jako stáj pro koně. Vyspali jsme se v seně. 

Tady jsme spali. 

 Další den chceme dojít až k Murgům, ale nejde nám to. Únava na nás padá. Navíc nás překvapí cosi, jako další spojovací hřebínek. Hledáme cestu. Vracíme se. Nakonec konečně přicházíme na místo, kde se hřeben rozděluje na tři. My volíme ten správný. Pěšinky nás vedou po rodícím se hřebeni. 

Zde se rodí hřeben. 

Dochází voda. Nabíráme v prvním malém domku. Ochotný a trochu pomatený dědeček nám ji dává. Na další cestě potkáváme jeho manželku. Zve nás zpět k večeři. 


My se táhneme dál nahoru dolů nahoru dolů. Je tu krásně. Ale v podvečer si přiznáváme, že jsme už umořeni.





Přicházíme k pravoslavnému kostelíku. Děláme dobré rozhodnutí: Přespíme tu a  ráno půjdeme na bohoslužby. Odpočineme. Bylo to vynikající rozhodnutí. Místní kostelní brigáda nám koupila pivo. Večeři děláme ze zbytků. Dočítáme příběh Namiho. Nádherná tečka.

Sestup

Ráno na bohoslužby. Nikdo z církevní obce nepřišel, jsme tu sami. A tak nás místní pop provádí celým kostelem, vypráví o každé ikoně. Je to super východní povídání.


Potom už následuje sestup. Je rychlý. Povídáme si. S Martinem probíráme otázku volání do Bratislavy. Byl jsem mu vděčný za jeho postřehy. Cestou se stavujeme ještě jednou v kostele. Ten je už údolní, a zcela zaplněný. Za chvíli nás bere stop a dovezl nás přímo do Tjačivu. Řidič za svezení nic nechce. Je bodrý, mladý, sdílný. Varuje před Ruskem. Souzním.
Z Tjačivu do Mukačeva a potom do Užgorodu. Zde si dáváme závěrečnou večeři. Studenyj sup, pelmeniky, pivo, kávu. Vše za pár kaček. Potom už mávám přátelům a vracím se zpět do Mukačeva. Stavuji se ve své oblíbené kavárně a potom jdu vyřídit humanitární misi. Nocuji u Dymčenků. Druhý den na trh, návštěva oblíbeného knihkupectví. A hurá domů!
Cestou jsem přečetl dvě  brožurky o Mukačevském hradu a Mukačevě. Jedná v češtině a druhá v jednodušší Ukrajinštině. Obé velmi poučné čtení. 



Zpět mě veze, na doporučení slovenských drah, Regiojet. J
Co říci na konec:
Samému Bohu budiž sláva, za hory, za ochranu, za společenství, za Namiho.

+|+|+







pátek 21. července 2017

Jak se připravit na puťák po horách (karpatských)

Na úvod je třeba říci, že typově myslím puťák:
→  Po těch částech hor, kde nejsou hotely, bufety.
→ Kde budete třeba čtrnáct dní sami, potkáte pár turistů a pastevců. Takové hory stále ještě jsou v Rumunsku, méně už na Ukrajině, když chcete, objevíte je i na Slovensku.
→ Když píšu do hor, tak do výšky maximálně 2500m nad mořem. Takže celkem pohoda, a žádné horolezení.


Hlavně super výbava – hahaha

Mám důvod si myslet, že se to dnes s výbavou přehání. Maje už pár desítek let života za sebou vím, jak vypadávala naše první putování, ještě ve dřevních dobách. Noci jsme, se spoluputovníkem  Danem, přečkávali za prudkých dešťů, v jehlánku (jehlanovitý stan z dvou kosočtvercových plátěných celt sepnutých kolíčky), bez podlážky, batohy i spacáky zabalené v igelitu.

Onen dávný jehlánek. Před ním sedí můj tatínek, poutník horský. 

Spacáky byly spíše dekové. Všude kolem nás mokro. Bez karimatek. Pod námi tekly čůrky.
Místo funkčního oblečení jsme používali zcela nefunkční oděvy – často džíny, které schnou dlouho, flanelové košile.

Pradávná fotka před puťákem, ti modernější meli oblečeno i  T-shirt. Píše se rok 1978.  

Na batozích těžké sekery, protože jsme kolíky i tyčky ke stanům vyráběli na každém tábořišti znova a znova.
Proč to píšu? Protože i bez super hight vybavení se dá přežít v horách. S dnešním vybavením se chodí samozřejmě mnohem příjemněji.
Nejdůležitější vybavení do hor je zdravý rozum.


Co si sebou vzít

Vznešené je hrát hru Na poutníka s lehkým srdcem, tedy brát si sebou co nejméně. Batoh je totiž lehčí.

Jídlo
Dávky jídla se vám sami zmenší, protože si je nesete na vlastních zádech. Je nesmysl sebou brát vodou nasáklé potraviny – okurky, jablka, brambory. I když já sebou vždy něco bláznivě beru. Ideální jsou suché potraviny, které se dají namočit, povařit. Vločky, kuskus, kukuřičná kaše (blbě je myje!), pohanka atd.  Takové suché potraviny zalijete teplou vodou, třeba se sušeným mlékem nebo se sušeným ovocem a jídlo je skvělé.  A nebo vločky uděláme na slano, s rozpuštěnou sáčkovou polévkou či bujonem (obojí v horách snáším a dokonce se na tu chuť jednou za rok těším).
K obědu chleba s něčím. Obvykle sebou brávám májky, sýr, slaninu. Přátelé si často na vařiči ukuchtí polévku. Do ní se může nasypat i suchý chleba.
A večeři děláme bohatou. Vaří obvykle jeden pro všechny a jsou to jídla roztodivná a spanilá. Nelze nezapomenou na Rumunské lodičky - pita chleby plněné kuskusem, sušenými rajčaty a vysušeným masem. Ach! Jinak se jí těstoviny, kuskus, bramborová kaše v prášku atd. Vždy mě fascinuje, co lidé připraví.
První večeři děláme tradičně skvělý salát ze zeleniny, kterou nakoupíme v jižní tržnici. Je to proto, že právě po čerstvé zelenině se nám nejvíce stýskává.

Nákup zeleniny u babiček je vždy kultovním zážitkem. 

Konzum zeleninového salátu v horách rumunských Tuliša. 
V horách vám chutná cokoliv. Jíte i blafy, protože máte hlad. Na jídlo často myslíte.

Voda
Každý z nás povinně bere min 3 litry vody. S vodou cestou nešetříme. U pramene vždy PETky naplníme. Táboříme tam, kde je voda. Když není, nahází se prázdné lahve do batohu a jde se hledat. Když ani tak není, musí se šetřit a to je velmi nepříjemné. Když dochází voda, tak nálada i výkon klesá. U pramenů je dobré se hojně napít.
Celkem příjemné je do vody házet tablety vitamínu C. Jsou i prevenci proti nachlazení a sladká voda
povzbudí.

Nabíráme vodu v sedle pod horou Topas

Alkohol
Slivovice léčí nemoci krku, žaludku i střev. Navíc setře prach z duše, nikoliv už z ducha. Moc hezky a výmluvně alkohol vypadá v PETce od Jupíku.




Železná zásoba
U nás nejčastěji tabulka čokolády.

Další výbava


Spacák
Velmi příjemné je mít dobrý spacák. V horách bývá i v noci zima. V srpnu vás zastihnou mrazy, v září sníh.  Spacáků je na trhu výběr. Sám jsem se vrátil od péřového, přes dutá vlákna, opět k péřovému značky Cumulus. Ráno navlhá, musíte jej vysušit, večer se vytahuje těsně před ulehnutím, jinak chytí rosu. Ale jsem spokojen.

Po noci se musí spacák vysušit. 

Spaní v Budapešti. I spánkem lze něco vydělat. 

Karimatka
Skvělý vynález. Používal jsem léta ty nejobyčejnější. Potom alumatky, ale to je vskutku nic moc. Nakonec jsem si z pohodlnosti pořídil nafukovací podložku Jurek. Ale asi se k nim chovám špatně a uchází z nich vzduch. Super jsou karimatky z Evy. Věčné. Nakonec se vracím ke skládací karimatce. Hlavní je, když něco pod sebou máte. Spával jsem i na bublinkové izolaci!

Batoh
Můj zcela první puťák jsem šel s obyčejným batohem – jen látkový pytel a popruhy. Dnešní batohy jsou super vychytané. Doposavad jsem používal Gemmy a letos poprvé vyzkouším Deuter. Velikostně platí pravidlo, že čím větší batoh si vezměte, tím více zbytečností sebou táhnete.

Každý batoh je těžký a rádi si od něj odpočinete. 

Oblečení
Raději více vrstev než jednu super teplou. Používám funkční i nefunkční oblečení, tedy vlastně jen funkční trička. Ve funkčním oblečení bývá z povahy věci samé  na večer, když už se nenamáháte, zima. Některé funkční oblečení uschne rychle, ale zůstává zbytkově vlhké. Proto se večer rád vracím k bavlně. Jinak mám rád oblečení, které co nejdříve uschne. Je dobré zachovat aspoň jedno kompletní oblečení suché.
Do hor je sebou dobré brát kvalitní zimní čepici a rukavice. Je to zpravidla považováno za vtip, ale tak často se tyto doplňky velmi hodí.

Boty
Jsou základem dobré chůze. Rozhodně je potřeba mít boty přes kotníky neb vymknutí je banalita, které ale znemožní další cestu. Je dobré, aby podrážka nebyla tenká, protože během chůze pak cítíme každý kámen. Pomoci může i obyčejná vložka do bot.  Jakékoliv boty, i goratex,  po více dnech chůze v dešti promoknou. Často do nich voda tiše zteče po holeních. Trochu pomohou návleky.
Bot je zase na trhu spousta. Prošel jsem hory i v obuvi i v Tesco kvalitě, když nebyly peníze, ba v mládí i v teniskách, což bylo furiantství. Obecně, čím méně má bota švů tím lépe. Noha by měla v botě pevně sedět a nešoupat se.
S botami bývá problém, proto je dobré sebou táhnout nějaké silonové šití na boty, ba hodily se i skládací kleště na opravu „žraloka“. Lepicí páska vydrží na několik set metrů.
Někteří tahají do hor i dvoje boty, ty druhé na odpočinek. Já chodím odpočinkově bos. Je to super, jen pozor na malíčky.

Stany
Dá se i bez nich, jen s igelitem nebo s velkou plachtou. V Rumunsku i na Slovensku často najdete opuštěné salaše. Pomoci může i web http://boudy.net/.
Z pohodlnosti tahám po horách svůj stan. Užil jsem si do sytosti vlhkých nocí. Do hor hlavně nebrat stany v plážové kvalitě. V horách se setkáte s bouřemi, vichřicemi. Je dobré mít stan dobře ukotven. Tyčky stanů by měly také něco vydržet. Sám jsem viděl výsledek vichřice - zkroucené tyčky. Osobně používám stan Jurek s tyčkamy extrém. Je těžší, ale kvalitní, včetně servisu. Dá se použít i pouhé tropiko.


Knihy
Do hor sebou bereme čtivo. Vděčně se poslouchá čtení při přestávkách i u večerních ohňů. Klasikou jsou knihy dr. Nevrlého, s krásnými popisy pohoří slovenských i rumunských. Pravidelně čítáváme Cimrmany. Čítáme i odborné texty o fauně a floře i  poetické texty. Letos jsme na poloninách přečetli krásný příběh „Jezero“. Hlavní postava, chlapec Nami, se stal členem výpravy. 

Letošní vrcholovka s pátým členem výpravy- s drsnou knihou Jezero. 

Elektronika
Vpadla do našich putování postupně. Nejdříve mobily, potom čtečky. Mobily přežily, čtečky ne. Zmokly, byly rozsednuty. Ale uvědomil jsem si, že čtečka je fantastická svou lehkostí a přítomností celé knihovny na putování. Já začal tahat do hor tablet. Na pár dní vydrží. Spojí v sobě knihu, mapu i foťák. Ale baterie nevydrží. Je těžký.  Letos jsem jej rozbil zcela. Spolu s elekronikou se objevily i baterie na dobíjení elekroniky. Prostě je doba elektronická. A přiznávám, že mě svým způsobem fascinuje přítomnost takových vymožeností. Ale zranitelnost je jasná. Papírová mapa vám nanejvýš zmokne.



Baterka
Od příchodu čelovek na ně nedám dopustit. Po cestě je moc nepotřebujete, lépe je svítit si očima. Ale při stavění stanu, vaření, krájení, čtení ve spacáku, jsou prostě nedocenitelné. Na trhu je jich opět mnoho druhů. Já jdu klasicky středním proudem s Pezlovkou.

Lékárna
Stačí obvykle jedna pro všechny. Spotřebuje se tradičně hodně polštářkových náplastí na puchýře, nebytné je obinadlo a obvazy. Z léků se hodí živočišné uhlí, endiaron, acylpiryn, alergické léky, brufen.

Zásady pro putování


Nebezpečí počasí
      Mlha? Rozumný poutník v ní raději ani nevyráží na cestu. Ztratíte se tak snadno! Nemluvě o tom, že v bílé tmě vás putování nebaví. Pokud přesto vyrážíte, raději jen na sestup po jasné cestě. V mlze oceníte jindy zbytečný kompas. Jednou jsme s kompasem v ruce krokovali cestu mlžnými pláněmi. Trefili jsme se tam, kam jsme chtěli.

Mlha na Paring

      Déšť? Nepřítel všech výprav. Je potřeba mít v batohu vše zabalené do igelitů!! Zejména spacák!!! Nepromokavý profi potah před batoh nepomůže. Pokud fouká a prší, což je obvyklá kombinace, a voda se dostane všude.

Univerzální pláštěnky rumunských pastýřů 

Kroupy? Obvykle časem přejdou. Píchají do nohou. Ve velkém mohou bolet více. Ale zpravidla nezabíjí.
          Bouře? Vážné nebezpečí. Je třeba přestat putovat, sundat batoh a dřepnout si. Nechodit pod osamělé stromy, nevystoupávat na vrchol. Nelézt do mělké jeskyně. Nedotýkat se mokrých skal rukou. Lidské tělo je lepší vodič než skála a blesk námi rád projde! Prý se má vypnout i mobil.  


       Pláštěnka? Časem zjistíte, že se voda opět dostane všude. Do nepromokavých bot horem. Vnitřně se v pláštěnce zpotíte. Nerovný boj. Z pláštěnek se mi zdá nejlepší ta obyčejná, z tužšího PVC. Ponča jsem vyzkoušel všechny. Marné. Také i deštníky. Pokud nefouká, pomáhají, pokud fouká, marné.


Zmoklé batohy a navlhlé věci v nich je něco, co fakt na horách nesnáším. 

Slunce? V horách praží obvykle méně. Je dobré se chránit krémem, na hlavě mít pokrývku, namáčet si vlasy v potocích.


Zvířata
Těch bývá největší strach. Ale divocí vlci i medvědi před vámi obvykle utečou. Sám jsem se s nimi setkal spíše v civilizovaných částech Slovenska. Opravdovým nebezpečím v horách jsou ovčáčtí psi. Bestie. Hlavně nechoďte osaměle. A pokud ano, raději jen se sprejem proti psům. Zejména rumunští psi jsou ostří.



Prameny
Hlavně nepít z křišťálových potoků, byť se zdají sebečistší. Čistá voda klidně protéká kravinci či mrtvou ovcí o pár metrů výše. Vždy jsme hledali prameny. Často k nim vede pěšina, často jsou v zářezech, tam, kde je čerstvá tráva, jindy ukáží cestu bačové. Někdy bývají i bokem, i tak, kde bychom je vůbec nečekali. (Třeba jeden z pramenů najdete těsně pod vrcholem Kralovanské kopy.:)
A i u pramenů jsme rozlišovali kvalitní a pochybné – koňské a ovčí. Někdy je pramínek tak malý, že je potřeba vytáhnout tenkou PVC trubičku k nasávání. Jindy pramen upravíme a uděláme korýtko z obalu na mapu či petky. Někdy stačí přeložit kousek igelitové folie.

Jednoduchá úprava pramenu pomocí horní části PETky. Romantika to není, ale mě se to v podstatě líbí. 


Ohně a zdroj tepla
Patříme mezi starobylé putovníky, co večer rozdělávají oheň. Uvaří se na něm, hezky se u něj sedí a povídá, rozhodně lépe než u vařiče. Sdružuje lidi. Jeto prostě super.

Jako závěs na kotlík lze použít cokoliv. 

Na oheň je potřeba přikládat. Nejlepší dříví je to to zcela vysušené, holé, bílé (vypadá jako kosti), ležící na zemi. Krásně hoří, je výhřevné a nekouří. Přikládat vlhkým či polosyrovým dřívím je konina. Tenoučké chvojí potřebujete jen na zapálení. Krásné suché klacky olámete z vysokých horských smrků. I za deště jsou vlhké jen na povrchu.

Náš nejoblíbenější systém závěsu - klacek zapíchlý do země. 

Když prší, musí se shánět suché dříví. Aspoň trocha na začátek. Potom už oheň hoří. Na zapalování postačí pouhé sirky, ve vlhku je dobré přidat březovou kůru (brávám ji z domu už vysušenou) a nebo nějaký podpalovač. Ve vlhku podpalovací vychytávky oceníte.
Samozřejmostí je oheň po sobě zahladit. Nejlépe tak, aby byl mírně nápadný a další putovník jej našel a nemusel dělat ohniště další. Požární bezpečnost jen zmiňuji.

Oheň na horách Horhanských. 

 Dnes už taháme do hor i plynové vařiče. Když prší, ohřejete si polévku i ve stanu, což je příjemné. I při přestávce rovněž hoří vařiče. Na trhu je jich dostatek, budu se vyhýbat značce Colleman.
Při putování jsem si uvědomil, že oheň je jakousi přidanou hodnotou, která však prodlužuje putování. Pozoroval jsem své turistické kolegy u chýše Ramža. Přišli před setměním. Zalezli do spacáků. V této poloze si uvařili jídlo na vařiči a šli spát. Ráno asi podobně vypadli. Oheň prodlužuje putování.

Mapy a orientace
Bloudit se dá i s mapou i bez ní. V současnosti najdete na internetu mapy snad všeho.  A pokud nenajdete, vězte, že jdete opravdu do opuštěného pohoří. Jedno pohoří jsme prošli i podle automapy.
Přišel i čas online či stažených map v GPSce. Příjemné, když nemusíte vymýšlet, kde asi na mapě právě teď jste. Ale kvalita map se se liší.  Brávám sebou raději více různých map.

Ranní studium mapy. 

V horách doceníte kompas. Je dobré vědět, kde je sever a jih. Sever je vždy na horní straně mapy. V horách někdy  bývá těžká orientace. V lesích snadno ztratíte cestu. Špatně se odhaduje vzdálenost. Ale i ve spletenci horských hřebenů se ztratíte. Vedoucí by měl stále sledovat reliéf krajiny a srovnávat jej s obrazem v mapě.

Doc. Vojtíšek je velký znalec map. 

Vždy během putování nastane fáze, kterou nazývám řízené bloudění – víme, zhruba, kde jsme, ale ne přesně. Tato fáze zpravidla končí až ve chvíli prohlédnutí – u výrazného orientačního bodu. Někdy jsou to trapné chvíle.


Spojovací hřebínky
Fenoménem karpatských hor jsou „spojovací hřebínky“, což je náš „terminus technikus“. Vypadá následovně. Díváte se z jednoho kopce na druhý a mezi vámi je jen malý, zalesněný hřebínek, který přece přejdete za jednu či dvě hodinky.

Letošní spojovací "nic". Spojovací hřebínek nás zaskočil hustníkem mladých buků. 

Výsledkem je to, že se přes něj plahočíte třeba den. Nahoru dolů, přes velmi hluboké sedlo, které jste shora neviděli. Občas ztratíte orientaci. Takový hřebínek je třeba mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami.

Zdá se to jako nic. Mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami. 


Dramaturgie putování
Jít každý den jen po holých stejných poloninách může být třetí den už únavné. Ta nejlepší putování byla pestrá. Krásné podhůří s kravami, holé poloniny s ovcemi, štítovité kopce, ze kterých šel druhý den strach, vápenité krasové planiny, parkové skalnaté hory a na závěr polopouštní planiny. To byl popis dvanácti dnů v jižních Karpatech. Pestrost sama. Krása!

Vztahy na výpravě
Poměrně důležitá kapitolka. Není to taková legrace, jak se zdá. Rozklad vztahů může zničit celé putování a naopak. Na putování je třeba držet se dobrých životních zásad – nelpět skálopevně na svých návycích, mít velkorysé pochopení pro druhé, odpouštět, nevztekat se, neurážet se, mít oči otevřené pro pomoc druhým, nedělat důležité obličeje, nevést otcovsky poučné řeči. Snažit se brát situace s humorným nadhledem.


Napětí vznikaly mezi manželskými dvojicemi či zamilovanými nebo i mezi těmi, kdo k sobě cestu nacházeli. Není to příjemné ani pro dvojici samotnou, ani pro přihlížející.
Napětí může způsobovat schopný či neschopný vedoucí, který se bere moc vážně. Hodně pomáhá humor, ale někdy je ho až moc. Jindy pomáhá povzbuzování, ale i to někdy vyzní trapně. 


Putování je prostě školou a laboratoří vztahů. Jsou chvíle, kdy je lepší jen mlčet.


Závěr
Sepsal jsem, co se nám vyplatilo. Je za mnou, od dětství počítáno, více než až padesát výprav do karpatského oblouku. Snahou bylo nedělat z putování velkou vědu. Další rady netřeba, putovník přijde na své postupy, návyky  a seznamy.
Před každou výpravou se modlím a po výpravě děkuji. I na výpravě, pokud je to vhodné, se modlíváme a den začínáme jakýmsi úvodním slovem pro tento de. Z Bible, z textů písní, knížet, vzpomínek.


Foto dodal: Libor Stránský, Petr Šmíd, Petr Machek, Tomáš Veselý, Doris Fajfrová, Honza Malý, Martin Machek