úterý 6. prosince 2016

Pomoc Církve bratrské na Ukrajině v roce 2015 - ohlédnutí

Uplynul již rok a půl od prvního vyslání poslů z Církve bratrské s finanční pomocí na válkou postiženou východní Ukrajinu. Uskutečnily se celkově dvě výpravy, jedna v únoru 2015 do Doněcké (jihovýchodní) oblasti Ukrajiny a druhá v dubnu 2015 do Luhanské (severovýchodní) oblasti Ukrajiny. Peníze jsme předávali za pomoci křesťanů působících v spřáteleném Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Využili jsme především přátelské vztahy našich přátel. Podrobné informace o obou cestách najdete na webu zde:
První výprava únor 2015: http://zababik.blogspot.cz/2015/03/ukrajina-2015-predani-pomoci.html
Druhá výprava: květen2015: http://zababik.blogspot.cz/2015/05/druha-vyprava-na-vychod-ukrajiny-s.html


Smutným údělem humanitárních misí je jejich krátký život, jehož délka se zhruba shoduje s mediálním zájmem o místo konfliktu. Ten se časem přesune jinam, k aktuálnějším tématům. Stará témata upadají do zapomnění. Konflikt na Ukrajině trvá dodnes, mluví se o jeho zamrznutí. Při svých následných pobytech na Ukrajině jsem se přirozeně doptával, jak peníze pomohly. Dovoluji se tedy k naší humanitární misi vrátit. Popíšu typické příběhy, které dokumentují, kde a jak finance pomohly, a ukazují tak smysluplnost pomoci.

Postavený dům

Když jsme byli s Davidem Novákem v Luhansku, ve městě Lysičansk, navštívili jsme jeden z mnoha rozbombardovaných domů. Stáli jsme u kráteru, který vznikl po zásahu gradem (raketou podobnou kaťuším z druhé světové války). Babička, nejstarší příslušník rodiny žijící v domě, na místě zemřela. Zbytek rodiny zůstal bez střechy nad hlavou.

                                                           Obyvatelé onoho domu.



Rodině jsme předali jistou částku. Na konci cesty jsme se ke zbořenému domku znovu vrátili a předali ještě větší částku. Bylo nám těch lidí velmi líto. Zřejmě toto poslední gesto inspirovalo našeho spolupracovníka Timotea, který s pomocí našich dalších peněz zorganizoval velkou brigádu. Skupina mladších křesťanů ze Zakarpatí uspořádala pomocnou výpravu a pomohla zničený dům znovu postavit.

Členové výpravy ppřed branami měšsta Lisičansk
                                       
Timoteus mi ukazoval jeho fotografie. Z obrázků je zjevný ukrajinský styl oprav, bez stavařské preciznosti. Ale dům je zcela funkční.







Na cestu, a hlavně na veškerý stavební materiál, využili naše peníze. Timoteus námvyprávěl o vděčnosti jeho obyvatel.

Výprava před postaveným domem

  Člověk by moc rád podobně pomohl všem lidem postiženým konfliktem stejně, ale život v různých misích mě naučil, že i pomoc má povahu milosti. Jeden dostane a dalšímu je pomoženo od jiných, jinému pomoženo není. Tady končí první příběh.

Běženecká rodina – změna kvality bydlení

Jak jsem psal, v době konfliktu nastalo na Ukrajině stěhování národů z východu na západ. Druhý příběh je přímo modelový. Ljuba žila se svou rodinou v Doněcku, se svým mužem měli tři syny. Prostřední, osmnáctiletý byl postižen Downovým syndromem a vyžadoval plnou domácí péči . Neměli jednoduchý život. Aby toho nebylo málo, manžel Ljuby před šesti lety zemřel na rakovinu. Byl to zřejmě skvělý a veselý chlápek, zubař. Soudě podle fotografií, co jsem viděl. A vždycky může být hůř! V zemi vypukla válka. Nad jejich domem létaly rakety, vybuchovaly miny. V této situaci vdova se třemi kluky raději utekla do západního bezpečí. Na východě nechali dům, který má kvůli konfliktu nulovou hodnotu. (Jak málo stačí, a přijdete o celoživotní jmění!) Přestěhovali se do Mukačeva, kde žije její podnikavý bratr.
Ze začátku bydleli ve starém městském bytě se shnilou podlahou, s teplotou přes zimu 12 stupňů. Nutno podotknout, že děti s „douwnikem“ těžko snášejí chlad. Ale byli vděční za to, že jsou v bezpečí, daleko od války. Za peníze z naší sbírky a navíc z finanční pomoci táborského sboru zaplatili roční nájem v novém bytě. A jsou rádi, protože v něm mají teplo a čisto. Bydlí, jak je z fotografií zjevné, skromně, ale slušně.




Navíc se táborský sbor rozhodl sestru dlouhodobě podporovat, což dělá. Podporuje jí i místní sbor, který se celé její rodině stal duchovním domovem. Jeden ze synů studuje, druhý začal pracovat a nyní zase studuje. Neúplná a postižená rodina má však před sebou velmi nesnadný život. Ale v době, kdy jim bylo nejhůře, jim naše finanční pomoc výrazně pomohla a změnila kvalitu bydlení. Navíc sestra Ljuba stejně oceňuje i vědomí, že není sama a že má přátele a bratry a sestry po celém světě, i u nás ve spřáteleném sboru v Táboře.

Drobná pomoc v pravý čas, velká pomoc

Třetí příběh je podobný. Z válečného konfliktu utekla svobodná matka se svou čtrnáctiletou dcerou. Její manžel ji už dávno opustil. Žila v Doněcké oblasti, městečku kousek od samotného města Doněck. Dům jejího dědečka byl zasažen granátem a srovnán se zemí. I jejich dům byl ve válce zasažen a je staticky porušený. Dědeček se nastěhoval k nim. Válka pokračovala. Nad rozbitým domem létaly rakety, po ulicích neskrývaně pobíhali ruští vojáci. Matka se spolu s dalšími obyvateli rozhodla pro radikální řešení. Sbalila si vše potřebné a jela hledat nový domov na západ země v podhůří Zakarpatí. Spolu s dalšími běženci nalezla přijetí v záchranné síti tvořené otevřenými a ochotnými srdci baptistických rodin. První střechu nad hlavou jí poskytla rodina emeritního pastora Petra Murgy.

Manželé Murgovi

 Elena byla zaskočena pohostinností a laskavostí křesťanů. Postupně se přestěhovala do černé kuchyně rodiny Murgů. Naše peníze jí pomohly k zajištění dřeva na zimu, což je významná a tíživá položka každé rodiny v Zakarpatí. Začala pracovat v obchodě za ubohý plat a od státu dostává ještě ubožejší příspěvek.

Elena před obchodem 

Dcera Eleny
V současnosti si pronajala malý byt nad obchodem a začala žít samostatně. A na ty, kdo jí pomohli, už poněkud zapomněla. Na bohoslužby nechodí. Život jde dál. Tady končí třetí příběh. Tato sestra dostala docela malou výpomoc. Získala teplo v pokoji přes klíčové období a navíc alespoň trochu lidské důstojnosti – nemusela být tak závislá na pomoci hostitelské rodiny. Malá pomoc v klíčovou chvíli, velká pomoc.

Další cesty peněz

Za peníze z pomoci bylo rovněž nakoupeno mnoho pytlů a beden potravin a ty byly, často riskantně, odvezeny do zón s nedostatkem jídla.


Pomohly opravit rozbité byty a domy. Pomohly zaplatit drahou léčbu v nemocnicích. Pomohly dětem v dětských domovech.


Závěr

Rok a půl uplynul, o konfliktu a Ukrajině se nemluví. Konflikt už se ztišil, ale neutichnul. Na východě vznikly dvě neuznané republiky, které nepatří ani k Rusku, ani k Ukrajině. A jsou poněkud zemí nikoho. Dennodenní bojůvky pokračují, zvláště pozdě odpoledne, kdy pozorovatelé mise OBSE jdou z práce domů. Po parku se procházejí maminky s dětmi a v dálce se střílí. Běžná realita všedních dnů. Zmatená a tíživá situace na východě trvá.


Pokud chcete východ Ukrajiny, sužovaný zamrzlým konfliktem podpořit, doporučuji podpořit brněnskou organizaci http://chutpomahat.cz/. Osobně se domnívám, že dělají zajímavou, pečlivou a adresnou práci, vše v duchu evangelijní probuzenecké zvěsti.

Nemohu se ale nezmínit také o pomoci Diakonie v Zakarpatí. Netýká se už válečného konfliktu, ale konkrétní pomoci lidem v tíživé situaci onkologického onemocnění, což bez obrovských a i pro nás těžko představitelných finančních částek nelze zvládnout.
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/

pondělí 31. října 2016

Útes - příběh pro sjezd dorostů

Sjezd dorostů  nás doprovázel níže sepsaný příběh. Stal se jakousi červenou nití  ("storyline") velkého setkání. Nyní je po velké akci a příběh zůstává výzvou pro dorostence k dokončení jeho začátku a nebo konce. Můžete psát do komentářů a nebo na můj FC či email - zababuv@gmail.com



Vypluli. Pádla se poprvé opřela o mořskou hladinu a špička lodi prorazila první vlnu. Všichni v loďce věděli, že to bude nebezpečná výprava.


Jiný den by to byla pohoda. Ale zrovna dnes odpoledne? Když se zatáhlo a začal foukat vítr?
O hrany útesů před nimi se tříštily vlny, jedna za druhou. Navíc posádka dobře tušila ostré skály pod vodou, ukryté jejich zraku. Lodička na ně mohla kdykoliv najet.

 
Navíc ty vlny! Báli se. Ale nešlo to jinak, museli vyplout. Včera prohledali celý ostrov. Nikde nikdo. Musí ho přece najít!
Michal totiž včera zmizel z tábora. Byl sluneční den. Chtěl se prý trochu osvěžit a vykoupat, ale nevrátil se. Šli jej hledat. Prošli celý ostrov a objevili jen jeho botky a tričko na břehu. Kousek od toho místa moře omývalo velký plochý kámen. Michal na něm rád sedával  se zkříženýma nohama a upřeně se dívával směrem k velké skále, která vyčnívala z moře. Pokaždé k ní toužil doplavat. Měla tvar klokaní hlavy.


 Přestože byl Michal dobrý plavec, nikdy se vyplout nedovážil. Ale vždy, když skalisko uviděl, hned se o své touze rozpovídal.  Byl to největší dobrodruh výpravy. Děcka mu občas říkali šílenče.

 
Když děti objevily jeho oblečení, začaly tušit. Michal se pokusil překonat svůj strach! Proč jen o tom ten truhlík nikomu neřekl!  Odpoledne se zvedl vítr a vlny byly vyšší než kdy jindy. Možná někde uvízl. Bylo třeba jednat. Prohledaly ještě jednou ostrov a hlasitě Michala volaly. Pak se vrátily k písčitému břehu přístaviště schovaného mezi skalami. Teď už neváhaly. Musí vyplout. Naděje, že Michal stále žije, byla reálná. Záchranná výprava musí vydat ke klokaní hlavě! Opatrně tedy nastoupily na loď  a vypluly.Lukáš, nejmladší člen výpravy,  odrazil loďku a zamával jim.


 Chtěl také jet,  ale někdo musí zůstat na břehu. Stál na kameni a upřeně zíral na zpěněné vlny. Měl strach. Občas ho napadlo, že by mohl zůstat na ostrově zcela samotný. Opuštěný. Bez kamarádů, kteří tu s ním už měsíc trávili nedobrovolné prázdniny. Samota! To slovo Lukáše vylekalo, ale rychle zlé myšlenky zahnal.Připomněl si Katku, která na loďku taky nastoupila.

 
Co kdyby se s ní něco stalo?! Zachvěl se. Snad ji kluci ochrání. Loďka mezitím odplula o hodně dál. Občas se vyhoupla a občas zcela zmizela v prohlubni mezi vlnami. Často ji zakryl útes.
Na lodi měli všichni plné ruce práce. Katka seděla u kormidla, David, nejstarší a nejzkušenější z nich,  vesloval a nejlehčí Pedro seděl na špici. Měl vždy dobrou náladu. Teď pozorně sledoval útesy před loďkou i pod hladinou. Museli najíždět kolmo na vlny a přímo se děsili toho, až se jedna z vln nad nimi zlomí a zaleje pramičku studenou, slanou vodou. Přežijí? Moc raději nemluvili,  jen občas zakřičeli. Někdy kvůli skalám, jindy hrůzou.
 

Vlny byly tím vyšší, čím více se blížili k širému moři. Propluli pásmem skal a ostrůvků. Před sebou spatřili klokaní hlavu ve vší kráse i hrůze zároveň. Nikdy u ní tak blízko nebyli. Byla mohutnější než se z dálky zdála. Stěny byly hladké a slizké a vlna za vlnou omývala povrch ze slepených kamínků.
V závětří ostrohu, chráněni stěnou, se cítili lépe. Moře tu nebylo tak hrozivé. Museli však obeplout útes i z návětrné strany a hledat Michala. Tam vlny zlověstně hučely.


 Po krátkém vydechnutí znovu zabrali plnou parou do vesel, aby rozrazili šikmou vodní stěnu. Poprvé i podruhé se to podařilo. Ale jakmile je nechránil ani kousek skály, stala se jejich lodička skořápkou. Oba kluci nyní seděli u pádel. Sice zabrali plnou silou, ale loď se nebezpečně natáčela. Silný proud hnal loďku neodvratně ke skalní stěně. Tu  se před nimi otevřela velká tmavá tlama, ve které mizely vlny, jedna za druhou. Mořský proud převzal vládu a loďka byla hnána přímo do skalní jeskyně, kterou v útesu za léta moře vydlabalo.


 Obklopila je tma. Hned za vchodem je vír vrhnul do tišiny. Loďka se začala točit, ale vlny už pouze pohupovaly člunem. Hlasitě si vydechli. Bylo to o fous. Než jim v hlavě naskočily myšlenky co dál, uslyšeli ze tmy výkřik. Byla z něj cítit radost i únava. Michal!



 Byl celý ztuhlý a pomalu vstával. Dřepěl totiž na skalní lavici, jen v kraťasech, schoulený do klubíčka. Všichni se k němu rychle vrhli a začali radostně Michala objímat. Jejich vykřikování přehlušilo snad i zlověstné hučení u vchodu do jeskyně. Pak dali Michalovi napít a všichni snědli něco ze zásoby placek, které si vzali na cestu. Michal si oblékl své mokré tričko a obul boty. Byl to celkem hnus, ale lepší něco než nic. Potom se dali do dřepování, aby se zahřáli. Musí počkat, až se vítr ztiší. A potom mnohem bezpečněji doplují zpět. 
Na břehu ostrova stále seděl Lukáš. Loďku už dávno neviděl. Bál se a byla mu zima. Občas pohlédl k nebi. Snad se modlil. Přistáli? Vrátí se záchranná výprava? Uvidí ještě své přátele? Přivezou Michala? „Jo, určitě jo!“ opakoval si nahlas. Rozdělal u břehu velký oheň a čekal.


Tady příběh končí a budu opravdu rád, když mi někdo napíše alespoň v náznaku jak to vše s dorostenci dopadlo  a nebo jak jejich příběh skončil. 

(Psáno pro účely Sjezdu dorostů Církve bratrské)


úterý 18. října 2016

Pozdní sběr 2016 - Slovenské rudohoří.

Letošní akce pozdní sběr se vyvedla skvěle. Personální složení taky super! Příjemnou prémií byla účast Tomáše Dvořáka, dávného putovníka z bájného prvního tažení Nízkými Tatrami.

Katka, Petr a Petr Tomáš a Štěpán + skrýtý fotograf Martin


Díky marťanské slevě ČD jsme se přepravili navýsost levně do Margecan, přespali na místním poli a potom vláčkem do Žakárovců a vzhůru do Slovenského rudohoří.

První polibek – kůrovcové hřebeny

Po více než dvaceti létech jsem se postupně vracel na dávná místa. Vícekrát jsem trasu, kterou jsme měli před sebou, prošel. Ale dávno. Poprvé v roce 1989. Naposledy na koci devadesátých.

V roce 1995 se Šumem a Jiřím

Nespěchali jsme. Často jsme se zastavovali a kochali. Na pastvinách pod Kojšovou holí jsme spočinuli déle, já hledal dávná místa (Bránu u čarodějnice), ostatní vodu.

Martin a za ním Kojšovka.

Dávná kresba místa u čarodejnice.

Je to u čarodejnice? Kdo ví?
  
Voda byla nalezena dávná místa tak na půl. Kojšovka samotná je mnohem zarostlejší než za mých mladých let. Dále nás už značky navedly  k chatě Erika, která je nově opravená. Za ní, u pomníku SNP, potkáváme akéhosi řečného chatára, asi jediného člověka v horách, krom dřevařů.
První noc rozbíjíme stany mezi seschlými stromy, na travnaté cestě,  v lese napadeném kůrovci. Tábořiště moc hezké.


 Ohniště je na hliněnoštěrkovém plácku bezpečné i mezi suchými pahýly. Katka vaří večeři, dokonce i vynikající uzenou polévku s nastrouhanou mrkví. Maminka čtyř dětí se nezapře. K hlavnímu jídlu máme množství uzeného. Povídáme o všem možném. Poprvé třeba slyším o skupině Kašpárek v rohlíku. Na ohníčkové scéně se také poprvé objevily hefty z Kancelář Blaník.
Ráno vyrážím na malou procházku. Hned pod seschlým hřebenem je krásně. Zelené lesy.  My ale táhneme po hřebeni a ten  ve mně vzbuzuje spíše smutné než libé pocity. Hřebeny jsou vyrubané, smrky mají bledé jehlice. Často vidíme jen pahýly či lesnické  „kůrovcové kotlíky“ – jakési vyrubané kruhové paseky.


 
Situace se mění až před Kloptání.

Mezi Kloptání a Osadníkem – bukové království

Kloptáň je dávná rezervace přirozených lesů. Bukové lesy jsou na první pohled krásné, živné, barevné, byť i zde se mi zdají listy bledší a seschlejší. Putuje se mnohem veseleji. Na vrcholku Kloptaně je malá rozhlednička, tak pro jednoho. Vaříme zde oběd, smažíme houby naleznuté po (na) cestě.


 Sestupujeme směrem k fiktivnímu Alvnininu prameni.  Již za šera a po paměti a navíc po dvaceti letech hledám štolu, ze které vytékal potok. Našli jsme ji po sluchu. Štola se propadla, potok zůstal. Pramenil v hluboké rýze. Krásný, železitý, obarvující vše kudy tekl do temně oranžových barev. Chutná jako železitá kyselka. Chudokrevní by si pošmákli.


 Táboříme a spíme pod stromy. Je tu hezky. Dnes večer vařím já. K večeři máme skvělé slovenské klobásky a bramborovou kašičku. Jdeme brzy spát. Pálí nás huba od pikantních uzenin.
Další den valíme směr Štos. Cesta je opět hezká. Bez suchých lesů. Nad Štosem jsme si trochu zašli, ale je nám super. Ve Štosu nás čeká Petrův kamarád Viktor. Obědváme kuře s rýží + kávička. Kocháme se funkcionalistickou krásou lázní. Opět jsem si potvrdil svou touhu, užít si zde prvolázeňský pobyt.


 
Potom dál k sv. Marii a hezkými lesy k dávné lovecké chatě. Po cestě se nelze neodolat skvostným výhledům.
 
2016

1995

Na jednom zastavujeme, dáváme si slovensků slaninku od Viktora a jeho sladkou vodou nasáklá hruškojablka druh „Naše“. Katka se s námi loučí a vrací se s Viktorm zpět. Už musí za dětmi.
Jen ve čtyřech šlapeme k lovecké chatě. Ta je čerstvě opravovaná, okolní terén srovnaný. Pramen tu stále je. Jen na chvilku běžím mou dávnou loveckou stezkou, která se mi jako klukovi tak líbila! Červená značka změnila svou letitou trasu. Kdysi se táhla hřebenem,, dnes vede vrstevnicově, nádhernými partijemi svažitých lesů.

Od Osadníku k Hekerové – poušť, na jejímž koci je horský ráj

Tábor rozbijíme téměř na Osadníku, pár metrů od vrcholu. Kdysi tu byl smrkový prales. Nyní opět kůrovcová spoušť. Nikdy jsem nespal v takovém rubanisku. Ohníček byl ale hezký. Večeři vaří Martin. Štěpán vypráví dlouho do noci story z Kanceláře  Blaník. Pánské řeči se moc nevedou.
Zato nadržení jeleni zde řvali o sto šest. Těšil jsem se, že nějakého uvidím ráno. Nic. Byla velmi teplá noc. Z údolí bylo slyšet vlaky. 
Ráno se poněkud zmateně zorientovávám. Přišli jsme pro mě z nezvyklé strany. Dobývám Osadník. Vrcholek je přece jen bukový takže nepůsobí tak zbědovale. Další cesta už ano. Světlou výjimkou bylo dávné tábořiště brněnského dorostu a mládeže pod Osadníkem. Zde se jakoby čas zastavil. Studánka s překvapivě silným pramenem. Romantická loučka. Vzpomínky ožívají.



 Ale už jen kousek odtud je člověku při pohledu na lesy zase smutno. Holiny a holiny. Zničené lesy. Pipitka a kopce za ní bez lesů.



V Uhorianském sedle se připravujeme na rozloučení. Tomáš musí do práce a já na pohřeb. Na odbočce žluté se loučíme a my s Tomášem jdeme na Hekerovů. Ta se nám moc líbila. Měla až horský charakter s klečí.


  Úchvatné. Potom už sestup krásnými údolími. V nižších partiích smrk dobře odolává. Stíháme bus „tak tak“. Závěrečný Šariš si dáváme až ve Spišské nové vsi.
V noci nastupuji do auta v České Těšíně. Za volantem vzpomínám na včerejší pokec o Kanceláři Blaník a z pívám si „Vodníci víly skřeti čert tady jsme doma, to je Agrofert. Ovečky pejsek a kočička v náručí vítá nás Babiška.“ Viz: https://www.stream.cz/blanik/10005376-biobabis
Putování to bylo skvělé. Pozdní sběr, jak vyšitý. Vína jsme nakonec moc nevypili. Hezky jsme popovídali o starostech mladých rodin. Některé rozhovory pro mě měly až formativní charakter. Po ránu  a někdy i večer jsme četli Žalmy v překladu Daniela Rause. Bylo to skvělé nadechnutí i vydechnutí.


Samému Bohu budiž chvála.