pátek 9. září 2016

Milý strýc Jara (kazatel Jaroslav Kučera) z pohledu jeho synovce, též kazatele

Legendy mého života odcházejí. Strýc Jaroslav je v už nebeském domově. Zemřel ve středu 31. 8. 2016, jako poslední z devíti sourozenců rodiny Kučerových ze Ždánic a Nového Lískovce. Za několik dní by se dožil 94 let!


Rodinný pojem

Jaroslav byl v naší rodině pojmem. Když přišel na návštěvu, což bývalo poměrně často, začal vždy zajímavý čas. Nám dětem přinesl pokaždé něco atraktivního. Například jablko, které se po okrájení slupky rozpadlo na osminky. Přinášel i různé skládačky zvěstující evangelijní pravdy. Nezapomenu na srdce obtížené hříchem, které je potřeba v pokání zlomit, aby se tíhy hříchů zbavilo. Používám je jako ilustraci dodnes. Nejvíc mě, jako dítě, bavilo poslouchat řeči dospělých. Často se mluvilo o církvi. Právě z těchto rozhovorů jsem začal, už jako kluk, rozeznávat proudy uvnitř naší církve. Hlavní, boční proud, i protiproud. Strýček byl vždy spíše protiproud. Mnohokrát jsem slyšel historku o tom, jak se v době normalizace vzepřel tehdejší opatrnické Radě CB, a zajistil tak dokonalou zahraniční nátěrovou hmotu pro fasádu sboru v Olomouci. 

Vchod do sboru v Olomouci. To je ona polopašovaná barva, která se tehdy nepozdávala soudruhům a ....
Vydržela dodnes.

Kazatelský dříč

Strýček byl kazatelský dříč. Byl z generace ovlivněné pastorem Františkem Urbánkem. Ten své následovníky vyzýval, aby jako oběť Bohu položili na oltář vše, i svou rodinu. Strýc tedy pracoval do úmoru a snažil se věnovat každé duši svých sborů. Například v Jeseníku byla malá vzdálená spíše symbolická stanice olomouckého společenství. Strýc to nikdy nevzdal, byť se tam scházelo jen pár lidiček. Kázal často a rád. S oblibou vypočítával, kolikrát za týden či za měsíc. A bylo to do poslední chvíle několikrát týdně. Sloužil ve sboru, kde byl členem, na některých stanicích a pravidelně kázával v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě. Byl zváván do sborů v celé naší zemi. 


Službě slovem evangelia dával nejvyšší prioritu. Bral vážně i svou ordinaci. Jak se ještě nedávno podivoval nad tím, že kazatel Tomáš Pospíchal pověřil křtem bratra staršího, když byl mezi přihlížejícími přítomen i ordinovaný kazatel Jaroslav. Byl tehdy podzim, voda v potoce ledová. Tomáš měl obyčejný ohled na devadesátiletého muže. Těžko jsem to strýci vysvětloval. On by do té ledové jistě vody vstoupil a křtil. Byla to přece jeho povinnost! Třeba za cenu zápalu plic. 
Duchovní probuzení prožil v brněnské mládeži, kterou tehdy vedl Vlado Fajfr.  Původně chtěl být misionářem v Číně, studoval na St. Chrischoně, ale nakonec se rozhodl vrátit do komunistického Československa a zde sloužit jako kazatel

Strýček-mladík

Nikdy si v té době ani na vteřinku nezadal s pány z StB. Měl jasno, kdo je kdo, co je černá a co je bílá. Byl výsostně čestný a poctivý ve všech oblastech života. I proto jsem si jej vážil. Když mu zakázali soudruzi kázat nad hrobem své sestry, neposlechl je. Působil v Českých Budějovicích, Rakovníku, Letovicích, Velké Lhotě, Ústí nad Labem, Olomouci a Litomyšli. Byl nejdříve diákonem, později klasickým kazatelem správcem. Úkol kazatele rovněž mnoho let musel vykonávat při zaměstnání.

Bojovník za pravdu evangelia

Strýc byl bytostně evangelijním kazatelem reformovaného střihu, ovoněn překvapivou mystickou pietistickou vroucností až hallského typu. Těžce nesl katolizující tendence některých spolubratří. I mě upozorňoval na neevangelické formulace v kázáních a článcích. Bál se, že jsem pod vlivem Říma. V boji za čistotu evangelijní zvěsti neznal bratra. Dokonce na členské schůzi obvinil kazatele Pavla Féra z toho, že nekáže v Litomyšli evangelium. Dnes to zní skoro humorně. Tato nesnadná příhoda však dokumentuje jeho zápal. Buď střílet evangelijní desítky, anebo je kázání špatně. V modlitbách opravoval i moje litomyšlská kázání.


Nikdy nezapomenu na slovo při pohřbu sestry Sýkorové v Ústí nad Orlicí. Zvěst evangelia jasně dozněla, rakev zmizela v propadlišti. Pracovník pohřební služby si (s drzostí sobě vlastní) dovolil přijít za pultík a prohlásit: „Obřad je u konce a nyní doprovodíme naši zesnulou na hřbitov k věčnému spánku.“ Ten prostořeký zaměstnanec nedořekl ani poslední větu a můj milý, bojovný strýc se vztyčil. Hlasitě a rázně prohlásil: „To co jste řekl, není pravda! My jsme křesťané a pevně věříme v těla z mrtvých vzkříšení!“ Všichni smuteční hosté v pohřebním sále jsme se upřímně rozesmáli. Aktivistický ťulpas z pohřebního ústavu se dokonce omluvil. 


Posledním strýčkovým velkým bojem byla „hra o kruhy“ v čele sálu litomyšlské modlitebny. 

Inkriminované kruhy v Novém kostele Církve bratrské v Litomyšli. 

Viděl v nich spíše pohanský symbol. Byl nešťastný z toho, že Kristův kříž je nahrazen nevyznavačským, neutrálním dílem divně věřícího umělce. Strýc se rozhodl nevstoupit do nového kostela. A já s ním až doposavad držím basu. I ten název „Nový kostel“ mu moc nevoněl. Raději se stal členem sboru Česká Třebová. Měli ho rádi a já byl jejich lásce rád. Svých zásad se pevně držel do konce. Ještě v nemocnici připomínal Rosťovi Staňkovi, že jeho pohřeb nesmí být pod těmi pochybnými kruhy.

Květnatý kazatel

Kázání strýce bývala dlouhá a květnatá. Už jen název jednoho: "Kvítíčko se ukazuje". Když k nim přidal delší slovíčko pro děti a zprávy z Christofelovy slepecké misie, pro kterou pracoval, bývalo to pro posluchače náročné. Museli jsme to řešit a požádali strýce o radikální zkrácení. Vzal to s humorem. Při další službě slovem si na kazatelnu vzal budík a lehce ostentativně jej před posluchači natáhl. 
Když mi práce ve sboru Česká Třebová narostla příchodem skupiny z Ústí nad Orlicí, nedala se kázání stíhat. Požádal jsem strýčka o pomoc při kázání v Ústí. Bál jsem se reakce tamních mladších posluchačů. Večer jsem opatrně volal a vyptával se. Byli nadšeni. Nikdy prý nezažili starého kazatele s bílými vlasy a tak krásné vybroušené slovo. Nemluvě o kytičkách a jiných upomínkových předmětech. Strýček do Ústí začal jezdit pravidelně. Zamilovali si jej. 

Suše laskavý strýc

Kučerové nikdy nebyli mazlivé a líbací typy. Strýc vyrůstal v devítíčlenné rodině. Poměry byly tak chudé, že si to dnes nedovedeme představit. Snad i kvůli tomu nebyl čas na velké něžnosti. Strýček byl spíše přísný a zásadový, emoce skrýval, přesto jsem si s ním užil spoustu hezkého. 

Se svým bratrem Viktorem. 
S dalším svým bratrem - mým tatínkem Bohušem Kučerou. 
S mou sestrou Bohunkou. 

Nikdy nezapomenu, jak jsem přijel do prázdné modlitebny v Třebové. Nikdo nikde. Uvítací výbor se tehdy nekonal. Jen záznamník na telefonu blikal. Zmáčkl jsem čudlík a ozval se strýčkův hlas, tak jak jsem jej snad nikdy neslyšel. Uvítal mě ve zdejším kraji. (Litomyšl byla za kopcem.) Přál mi Boží požehnání ve službě a nabídl pomoc kdykoliv. Byl moc rád, že někdo z Kučerů pokračuje v kazatelské práci. 

Při mé instalaci v Třebové ukazuje příjmení mé budoucí manželky...

Jezdívali jsme spolu na pastorálky kazatelů. Byl to pro mě vždy pohyblivý svátek. Měli jsme, jak říkával, obecenství po cestě a na pokoji. Probrali jsme toho vždy hodně. Vzpomínky, obavy, nářky i plány. Toužil například vydat knihu s biblickými ilustracemi lutherského malíře Dürera. No, nevyšlo to. Chtěl, aby si děti s rodiči listovali, prohlíželi výjevy z biblické dějepravy a povídali si o nich. Dürerovy obrázky občas používám já a vždy si na plány svého strýce vzpomenu. Popisoval mi rád vánoční kresbu, kde nad betlémskými jeslemi, jak mě upozornil, je vmalován kříž. 

Našli jste kříž?

Nelze nevzpomenout na jednu návštěvu u něj doma. V telefonu bylo cítit, že to bude nadmíru vážná návštěva. Co jsem asi provedl? Strýček mě uvítal a začal s poměrně dlouhým proslovem o tom, že o nás dvou velmi přemýšlel. Že jsme bratří v Kristu, bratří ve službě a navíc strýc a synovec. To je trojí rodina. Je prý čas, abych mu začal tykat. Poté mě kučerovsky pevně objal. Bylo to až dojemné. Takovou vážnost této chvíli dal! Občas jsem se sice spletl, ale čím jsem byl starší, tím více jsem si přivykl mu říkat: „Jaro, jak se vede?“

Při mém uvedení do služby - zleva Daniel Fajfr, Karel Ira, Jaroslav Kučera a Pavel Fér

Strýčkova rodina byla tak trochu záhadou. Jeho manželka hrála roli „paní Colombové“. Neviděl jsem ji čtyřicet let. Vždy pozdravovala. Byla nemocná. Starali se o sebe navzájem. Nechodila ani k lékařům. Mnoho nemocí zvládali pomocí Boží zahradní lékárny. Strýček vaříval pravidelně nějaký podivný srdeční lék z červeného vína a bylin. Nahrazoval tak léky. Ze strýcových dětí se pravidelně vídávám s Bohunkou, která kráčí ve šlépějích víry rodičů. Máme se rádi. 

Svatba dcery Bohunky

Další dvě děti, synové Jarek a Petr, si prošly na sborech těžkostmi. Sám nevím jakými. Ve stopách víry svého otce moc nekráčí.

Propagátor techniky

Strýček se nikdy nebál techniky. Při kázání používal diapozitivy, magnetofon. Když například mluvil o ptácích, ozval se z reproduktorů ptačí zpěv. Myslím, že byl první z kazatelů, který měl doma počítač. Ve svých pětaosmdesáti se naučil vyrábět prezentace v PowerPointu. Daly mu spoustu práce. Hodiny. Ale on se nevzdával. Operační systém Windows 8 jsem poprvé viděl u něj. 


Zde jsem se ztrácel i já, ale on to stále nevzdával. Neuvěřitelná vytrvalost a zarputilost. Své prezentace vypaloval na CD. Technici ve sboru Česká Třebová mu vycházeli laskavě vstříc. Děkuji! U nás ve Frýdku, když kázal, měl skvostnou prezentaci o třech slepicích. Byl jsem na něj hrdý. Posluchači dojatí.

Na konci

Jednou jsem se ho ptal, co je skryto za tajemstvím jeho vitality. Po delším přemýšlení mi to prozradil. Ranní studená sprcha! Nejdříve pravou stranu a potom levou. Byl vytrvalý. Dělával to každý den. I tento zvyk ilustruje jeho povahu. Co si předsevzal, to dokonal až do konce. 



Zemřel muž, který nám připomínal epochu, o níž jsme jen slýchali. Zemřel muž pevných zásad i jasného vidění. Připomíná mi ostře vybroušený diamant. O jeho hrany se lidé i řízli, ale světlo evangelia odrážel velmi zdatně. 
Zemřel v péči své dcery, pohřben bude na přání manželky v rodinném kruhu na evangelickém hřbitově v Životicích u Havířova. 
Soli Deo Gloria. 



čtvrtek 28. července 2016

Apecká, Svidovecká, Černohorská polonina a Horhany. Bonus: Bukovecká polonina

Jako každý rok opakuji uvodní větu: letošní putování bylo vydařené a skvělé. 
Cílem naší výpravy byly ukrajinské Horhany. Ale nebyli jsme jen v Horhanách. Tedy popořádku:
Po oddání manželů Lioliasových v Olomouci jsem naskočil do vlaku směr Košice. 


Poprvé na výpravu Regiojetem. Potom do Michalovců. Nocleh tradiční, u zahrádkářské osady Milovaná. 


Potom dlouhá cesta přes polovinu Zakarpatí až do městečka Dubovoje. V modlitebně jsme nabrali vodu, pozdravil jsem se s kamarádem kazatelem, kterého jsem málem nepoznal  a potom vzhůru do hor.


Cestu jsme naplánovali v Tjačivu s Ondrou.  A hrdě se domnívám se, že trasa byla skvělá. Nejdříve stoupáme po přirozených a nádherných pastvinách s rozkošnými seníky a letními domečky. Květnaté louka. Ta krása! Krajinářské  hody. 




Spíme ještě hluboko pod hranicí polonin, v krásném travnatém sedle s nedalekým pramenem. Slyšíme ovce. Ráno nás navštívily.


Druhý den stoupáme na Apeckou poloninu, což je v podstatě jen výběžek Svidovecké (hlavní) poloniny. Dobývám jen bez batohu nejvyšší horu opatřenou pilonem a křížem.
Výhledy jsou tu dokonalé. Poznávám daleké i blízké vrcholy, třeba Kobylu, Pop Ivan Maramurešský. Vidím i
na západ. Uvědomuji si, jak je Zakarpatí opravdu hornaté. Zmocňuje se mě onen každoroční pocit, že jsme
ve velkém moři hor.


Spojovací hřeben na Svidoveckou poloninu je tradičně fysicky náročný. Nejdříve hrozný padák. A s ním i vědomí, že každý krok níže zase vystoupáme. Tábor stavíme ještě na spojovacím hřebínku. Hezká loučka, dosti dřeva. 


Šárka nalézá pramen. Co si přát více! Na obloze se objevuje altocumulus floccus – vločkovitý mrak. Nejednou předzvěst teplé fronty. Přišla.


Další den stoupáme na Svidoveckou poloninu. Je rozsáhlá a krásná. Dává nám užít si klasické rozkoše vyšších partií Karpat. Výhledy, nekonečné pláně, pohodlné šlapání po cestách, ovce a tábořiště u plesa.




 Nejsme první, kdo tu přespával. Ono místo bych nazval „Kotel stovek ohňů a PETek“. Je tu málo dřeva. Ráno se snad všichni koupeme. Přichází déšť. Mlha. Ale nic zlého.


 Postupujeme dál směr Horhany. Před námi je další spojovací hřebínek. Opět klesáme. Kolem krásná, horsko-parkovitá krajina. Pod kopcem salaš. Kupujeme skvělý sýr. Jíme urdu. Skrýváme se před deštěm. 



Spíme v sedle zdobeným zrezavělým srážkoměrem. 


Pod námi majestátní pramen řeky Tysy. Moc jsme dnes neušli. Odpočinek ale přišel vhod. 


Mimo jiné jsme uspořádali houbařskou výpravu. 


K večeři vařím mamaligu se sýrem. Moc se mi nepodařila. Chuť napravily skvělé houby.

Mám moc rád majestátní stavby uprostřed lesů. Pramen Černe Tysi (královny uherských řek) nesl stopy
po majestátnosti. Velká kamenná stěna, květináče, ozdobné řetězy. Žel místo údržby zde postavili Ukrajinci celkem nehezké altánky. Východnost korunuje nefunkční a odporný záchůdek, navíc kousek od pramene,
a všudypřítomné odpadky. 

Fotky převzaté z netu.




Staré uherské stavby se nakonec zdají být hezčí než nové.
Škoda mělo to tu našlápnuto k něčemu hezkému.


Ráno nás budí ovce. Pokračujeme dále směr Horhany. 


Stoupáme na černohorskou poloninu s nejvyšší horou Bratkiště. Tuto polonimu miluji. Nepase se tu. Je porostlá nízkou klečí a borůvčím.  Skalky a skály. Navíc jsou tu karpatští polodivocí koně.  Krajinářsky přerozkošná. 





Jíme na vrcholku hory. Fouká tu. 


Prameny na severních svazích jsou vyprahlé. Cesta nádherná. Aničku však bolí koleno. Zpomalení mi vůbec nevadí. Mohu se kochat. Věděl jsem, že na konci holin je zase ostrý sestup. Nakonec tak hrozný nebyl, ale Anička má dost. Tábořiště tentokrát volíme lesní. Kousek odtud teče potok. Je tu krásně.


Další den se Aničce se bolest zklidnila a my valíme dál pro změnu převážně lesní krajinou. V jednu chvíli hledáme cestu. Díky tomu nalézáme krásnou louku s výhledy na naši včerejší cestu. Obědváme v Sedle legionářů. 




Samoobslužná směrovka....

Pase tu krávy dementní muž. 


Jde z něj trochu strach, ale já mám radost. Má práci, smysl života, je v přírodě. Přijde mi to lepší než pobyt v ústavu. Voda v sedle je trochu nejistá. Zatímco zkoumáme vodu vyvalí se z lesa zástup mladých putovníků. Sympatických turistický oddíl převážně kluků. Jako by byli vystřižení ze starých skautských časopisů. Mají skvělou mapu.


 Dávají cenné rady na cestu. 


Jsme jim moc vděční. Na obloze se objevuje opět varovný vločkovitý mrak. 
Před námi je podivný táhlý střechovitý hřeben, který je zároveň i rezervací. Má divné jméno – Tavpiširka. Stoupání je kruté. 


Opravdu střecha.  Odměnou je však neskutečně nádherný a divoký les kolem nás. Ale nahoře na nás čeká hezká cesta mezi klečí. 


V sedle nastupujeme na traverz doporučovaný vedoucím zmíněného oddílu. Les je opět nádherný. Vodu bereme na velké pastvině uprostřed rezervace. Jsou tu krávy a salaš. Louky se rozšiřují prostým osekáním kury na stromech. Stromy potom uschnou, posléze se se zapálí, pokácí.


Pro environmentální filozofy poněkud hrůzné, pro realisty běžné. Tak se tu posledních čtyřista let hospodařilo. Reservace dle mého soudu vzkvétá.
Táboříme v sedle pod Velkou Sevulou. Hezké poschoďovité sedlo. My jsme v první etáži.


Další den prší. Vločkovitý mrak nelhal. V pohodě povídáme, vyrábím pramínek z PETky. Odpočíváme po dlouhé cestě. Sbíráme a jíme růžovky. A borůvky.



Popoledni vyrážíme na Sevulu – nejvyšší horu Horhan. 

Malá a Velká Sevulja. Šárka obě hory přejmenovala na prsa. 

Cesta bez batohů je super. Mlha se roztrhala. Příslib výhledů. Pod horou je rušnou. Je tu několik tábořišť. Skupiny turistů. Hodně odpadků. Stoupáme. Bouřka nás zastihla přímo pod vrcholem. 



Kolem je opět mlha. Čekáme a potom se vracíme. Prší. Sám jsem promočen. Na cestě zpět jsme přešli odbočku a celkem trapně se vracíme zpět. Opět houbaříme.
Večer strávíme  ohně, sušíme. Povídáme. Zmocňuje se nás veselá nálada. V jednu chvíli jsme až jakoby šlehnutí, snad horským vzduchem, tak bylo veselo.  Ondra měl hezké nedělní kázání s důrazem na víru. .
Přichází den sestupu dlooouhým údolím. Krásným, typicky karpatským s vůní devětsilu. Samotné údolí je celkem často vyholené lesníky.
Postupně potkáváme civilizaci. Nejdříve ubohé lesnické domky. 



Elektrika tu ještě není natažena. Ale bydlí tu lidé se slepkami a krávami.  Fantastické. Potom už potkáváme
o něco lepší budovby, dávnou pilu, domy hajných. 


Občas tu projede auto. Nakonec jsme už před vesnicí Lopuchiv. Zde je signál a přichází mi SMS, že Štěpán za námi příští týden nepojede. Výprava další týden se tedy nekoná. Říkám to Šárce a ta je hodně smutná. To jsou chvíle, kdyby člověk nejraději nebyl. Občas rozveselí alespoň reklamy na ukrajinskou přírodu: 


V prvním obchodě se dobře najíme sýra, piva, kvasu zeleniny. Domluvíme tu i nocleh a dopravu do Mukačeva. 



Tomu se říká komplexní odbavení. Takové věci jsou možné jen na Ukrajině.

Usínám, jsem tak trochu naštvaný na svět, mravy, na Štěpána, ale místo se mi moc líbí. Dlouho koukám na obrysy svahů přede mnou. Poslouchám řeku. Čichám pokosenou trávu a koukám i na hvězdy. Je tu krásně. Nechce se mi domů.

V pondělí se vracíme. Ráno chvíli čekáme na busik, ale nakonec jedeme jak draci. 


Řidič nás vysadil přímo na křižovatce v Mukačevě a odtud už Timoteovi. Vypili jsme trochu čaje – tzn. poobědvali jsme. Potom na milovaný rynok. 



Stále přemýšlím, jak dokončit putování. Mám tu zůstat a nebo kolegiálně odcestovat? Nakonec doprovázím výpravu do Užgorodu a vracím se zpět. Šárka je trochu dotčená. Ale to se musí zvládnout.
Večer trávím příjemným čtením v milované mukačevské kavárně, popíjím skvělou kávu, koktejl a dortík. Je mi blaze. Večer u Tymotea sušení, hezké povídání, sprcha a nocleh v čisté posteli. Lahoda.
Ráno sháním marně mapu. Pak vyrážím směr Dženějevo, na tábor. Ovšem autobus tam jede až odpoledne. Nakonec vyrážím na pro mě zcela neznámou poloninu, nad inkriminovanou vesnicí a začíná mi tak krásné osamělé dobrodružství:

Zpráva o nalezení kapesního pohoří - Bukoveckaja polonina.

Nikdy jsem o ní nečetl. Neznal jsem ji. Neprávem. Je to skvostné místo! Bus mě vyhodil v Nižnych Vorotach. Už zde jsem si všiml, že jsem v jiném kraji. Hornatém, ale plošším, s úzkými políčky s řadami kupek. 


Nástupní vesnicí je mi Zadilské. Díra. Ale oproti Česku zde najdete prodejnu se zásobami, chlazeným pivem, přátelským prodavačem, jehož děti bydlí v Brně. Za chvíli přichází tetiny, co jsem si od nich bral vodu. Jsou ze mě také nadšené. Dáváme si stakanky na přátelství.
Potom už vzhůru do hor. Prodavač mi říkal, že neví kudy vede cesta. Já mám k dispozici jen mizernou mapu 1:200 000. Kochám se výhledy a stoupám po loukách. 


Potkávám starého pastýře a ten mi ukázal správnou cestu. Pěšina vede divokými teplými lesy. Noc trávím na louce s výhledem na typickou karpatskou horu. Spalo se sladce.


Další den valím lesy a vedrem. Dochází voda. Cesta už zmizela v borůvkářsko hobařských pěšinách. A ty se rozplynuly po lese. Ten je divoký. Jdu po hraně hřebene. Vlevo svah, vpravo skalnatý sráz. Kolem rozeklané stromy.  Nacházím hezkou pěšinu, ta však vede dolů na naleziště borůvek. Potkávám borůvkáře. Usedám a jím. Nádhera, přežrat se modrými kuličkami. Potom zase bez cesty stoupám. Výše a výše. Opět divoký les. Hřeben klesá a já dobře tuším, že jdu špatně. Hlavní hřeben totiž odbočoval velmi skrytě, z hustníku  nerozeznatelným plochým dlouhým sedlem. Nemá cenu se vracet a bloudit. Beztak potřebuji vodu. Klesám až na lesní cestu. Jezdí tu traktor. Stahuje dříví  stylem „co nejde silou, jde silou ještě větší“ – Ukrajina.

Po chvíli před sebou uvidím cibulovitou věžičku. Že by vesnice? Ne! Posvátný pramen. Hezké romantické místo. Dokonce i bazének s čistou chladnou vodou. Zřejmě rovněž posvátný. Bojím se do něj jen tak vlézt. Chvíli tu posedím a těším se přívětivostí místa.





Za pramenem opět stoupám pastvinami a nad sebou uvidím jasně horu Pikuj. Počátek polonin. Naberu správný směr a hledám metodou „pokus omyl“ správnou cestu lesy. Nacházím ji a k mému překvapení i červenou značku. Vede kolem silného potoka. Je vedro a tak hodně piji. Pramenitá voda opět dochází.

Skoro nahoře, pod vrcholem,  nacházím druhý dnešní pramen. Je zcela přírodní a vpravdě rozkošný. Ze skály tu tryská celý potok. Voda padá do tůňky. Opět tu zůstávám. Piji z plna hrdla. Nabírám vodu. Potom vzhůru na vrchol. Dobývám jej až kolem osmé večer. Zde vidím krásnu onoho pohoří. Lehce vyzdviženo nad obydlená údolí. Hadovitý hřeben zdobený skalkami a klečí. Nádhera.


Vystoupal jsem až na Pikul (1496). Bylo osm večer. 


Zde konečně vidím krásu zdejší poloniny. Usínám na plošině v borůvčí. Stavím stan. V poledne jsem totiž viděl opět vločkovitý mrak. Nelhal. V noci přišel déšť.


Další den je mlhavo a deštivo. Cesta se táhla. Občas pršelo, občas totální mlha. Borůvkáři mi ukázali cestu. Občas se vyjasnilo a já mohl vidět krásu kolem sebe. Na jednom místě jsem usedl do borůvek. Takovou modrou houšť jsem snad nikdy neviděl. Jím a jím. Odcházím a borůvek po mě zůstává stále dosti.



Usínám na skoro na konci polonin. Opět pršelo. Kotvím stan. Je silný vítr. 

Pohled ze stanu
Večer i ráno mě probudila motorka – borůvkáři.
Další den putuji již závěrečnými partiemi hřebene. Louky se zužují. Docházím na místo, které jsem si vypředstavoval po cestě. Představy se splnily. Hřeben tu skoro sousedil s vesnicí. Byla kousek pode mnou.
I kohouty bylo slyšet.


Potom sestup karpatskými lesy. Opět nádhera. Ta divokost! Nahoře se, na lučních enklávách, se pásly krávy. Potom les a občas nádherné louky, tak pestré, tak barevné! Na nižších loukách se opět pásly krávy. Cinkaly. Kdo je sem vyhnal, to nevím.

Potom už údolí kolem Užoku. Myslel jsem, že tudy vede významná silnice. Mýlil jsem se. Užok je konec světa. Zato železnice v Užockém průsmyku, to je nádhera. Tento slavný semering byl cílem mého putování. Trať se klikatí se po vrstevnících a oblouky v tunelech, aby překonala neskutečné převýšení. Vlak jsem viděl vysoko nad sebou a až za více než půl hodinu vyjel na most, kde jsem čekal. Skvost.


Další pouť vedla kulturní krajinou – údolní vesničkou.  Loukami. Vesnička Hustnyj už zaniká. Jakýsi chlapec mi z dáli mával. Byl jsem pro něj možná jediným zážitkem dne. Auta tu skoro nejezdila. Na konci údolí však byla osada, kde život zjevně tepal. Opravené střechy, pole plná kupek,  krávy. Celkem jsem přemýšlel, zdali bych tu chtěl bydlet Konec světa. Sám nevím.


V průsmyku mě vzal borůvkářský náklaďák. S rozkoší sedím a užívám si zrychlení cesty. Zastavuji se v obchodě a nakoupím „těsto“, skvělé sušenky na váhu, a pivo. Potom chvíli pěšky a stopem až do Žděnějeva. Poslední řidič, co mi zastavil,  rozebírá  politickou situaci. Ptá se mě, proč máme takového prezidenta? Je mi stydno.

Svou pouť končím v táboře dětí z Dombasu. Vede ho syn předsedy zakarpatské evangelijní církve. Přijali mě mile a skvěle. Dostal jsem jídlo. Poslechl si večerní program. Popovídal s dětmi i vedoucími. V noci pršelo, ale já byl v suchu. Rozkoš!

Cestou zpět se porouchal linkový autobus. Přímo v lesích, v sedle. Kolem nikde nikdo.  Řidič hledá příčinu. Je rozbitá pumpa na naftu. Vyměnil ji a jeli jsme dál. 

Foceno z mobilu. 

Dvě hodiny zpoždění. U nás by nikdo autobus nespravil. Ukrajina. Tady jsou lidí zvyklí si pomoci.
V Mukačevu opět navštěvuji tržiště. Užívám si. Obědvám u Timotea. Cítím se jako doma. Potom už cesta zpět domů. 

Fotka z poloviny týden.V Předu Tyma a na konci manželka s nejmladším synem

Volám všem známým a přátelům. Díky tomu jsem zjistil, že přede mnou sedí baptistický kazatel. Všiml si, o čem mluvím. Jel do Česka (Čechie). Hezky jsme si popovídali.
Brzy ráno končím na nádraží v Ostravě a  za chvíli na kazatelnu. Návrat domů.
Co říci na konec – Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž chvála!

Kdo byl souputovník: Jemná Anička; všudypřítomná Šárka; obětavý Darek; poklidný technik Lukáš; nadšená Zuzka; čerstvý učitel Ondra a moje maličkost.

Foto: Lukáš Doležal a Petr Kučera