úterý 17. ledna 2017

Meledic - to bájné slovo

Ku příležitosti Mladkovského setkání 2017 uveřejňuji vzpomínku na Meledic. 

Ve své paměti uchovávám vzácnou sbírku krajin. Na čestném místě v ní vždy bude podivuhodná i podivná krajina rumunského Meledicu.


Nachází se daleko od velkých měst. Otevírá se tu samotné jádro země a na povrch pronikají poklady jejího nitra. Prožil jsem zde  nevšední chvíle. Bylo nás tehdy pět. Vystoupili jsme z autobusu ve vesničce Chille a hned se nás zmocnil pocit, že jsme právě cestovali časem. Malý rozbitý  domeček – policejní stanice. Na rozpadlých schodech četník a nad ním zplihlá rumunská a eurounijní vlajka. V malém obchůdku jsme se napojili zteplalým pivem a vyrazili dál prašnou cestou směrem k vysněnému Meledicu.


Pochod byl horký a úmorný. Vzduch se chvěl teplem, kobylky rytmicky vrzaly a v mělkých studních s vahadly stála vlažná, lehce slaná voda. Nebyla chuť se z nich osvěžit. Před námi se vynořovaly nízké kopce s podivnými bílými útvary na temných skalách. Po sestoupení do vesnice Meledic nás zaujala bílá homole vysoká snad dvě, tři desítky metrů. Celá slaná!


Lidé nás poslali kamsi na kopec. Tam jsme našli opuštěný kemp, v němž žili jen místní kozy a opuštění psi. Při obhlídce jsme zjistili, že je tu snad všechno slané. Kdo ví, snad i ty žáby v mělkých náhorních jezírkách. Ze skalních propastí vystupovaly plyny a na skalách se z nich vysrážely jemné bílé krystalky soli vytvářející velké fleky.



Na cestách kaluže nafty. Nejprve jsme si mysleli, že jde o klasickou rumunskou lajdárnu, posléze nám však došlo, že se jedná o četné přírodní ropné prameny. Louky kolem byly posety mladými i starými dřevěnými kříži. Cítil jsem se tu dobře, dotýkal se mě zvláštní pokoj. Zdejší kraj mě uhranul tak, že jsem se do něj po několika letech vrátil.
Tentokrát jsme si vyčlenili celý den na obhlídku. Sestoupili jsme ke dnům bahnitých propastí,  proplížili skalnaté, mrtvé, údolíčko vyřezané úporně slaným potokem.


Ráno jsme se svezli rozvrzaným autobusem. Během cesty jsme si všimnuli hezkého zvyku. U každého domu stála studnu a u ní kříž nebo Boží muka. Krásné! Zazpíval jsem si pro sebe  starou píseň o prameni, který prýští z Kristových ran. Kdybych měl někdy studnu, postavil bych u ní kříž.


Na konci dne jsme vystoupali k dalšímu divu světa – Focul viu – Věčnému plameni. Vedly nás k němu obyčejné ovčí cestičky. Ve svahu v trávě jsme objevili velké spálené a vyšlapané místo a uprostřed mezi kameny tryskal ze země hořící plyn. Večer celý plácek zmodral plameny, které za dne  nejsou vidět.  Na hořáku jsme uvařili večeři i snídani. Být to tak v Čechách, je tu přísně chráněné místo. Zde klídek a hořák hučí už staletí.


Po ranním ztišení nad kříži u studen se tu setkal s obrazem plamene Ducha Božího. Některé syčící plameny v prasklinách jsme se pokoušeli ucpat a udusit. Bylo to marné, objevily se hned někde vedle. A zkuste zadupat oheň Ducha Božího!
Onen podivuhodný kraj se nám nechtělo opouštět. Ale čekaly nás dva týdny v horách—Medvědí hory, bájné zbytky uherských lesních železnic a především Coza. To je ale na jiné vyprávění.


(Psáno pro Bránu)

pondělí 9. ledna 2017

Ohlédnutí za Zababovým rokem 2016

Letošní rok byl neobyčejný tím, že jsem si, více než kdy jindy, uvědomoval, že žiji ve Frýdku-Místku už devátý rok! Když se vracívám autem od z  Olomouce, očima hladím hornatý divoký obzor  Beskyd a před Frýdkem
s láskou hledím na Pálkovické hůrky a cítím, že jsem doma.

Pohled na Beskydy od přibližně od Kopřivnice. Takový pohled spatřuji, když se zadaří při cestě od Olomouce domů. 
V kraji už nebloudím, někdy dokonce překvapuji místní obyvatele znalostí zkratek. V kraji žijí lidé, rodiny, vesnice a města, církevní sbory a s nimi příběhy, do kterých jsem před osmi léty vstoupil. Zdomácněl jsem zde. O to více si úzkostně uvědomuji, že jsem kočovný kazatel. Jednou kraj opustím hledajíc nový domov.

Příběh Laviny

Když se ohlížím za uplynulým obyčejným rokem, přece jen nacházím jisté výrazné body. Největší změnou, které je mi upřímně líto, je konec našeho sborového misijního dřevárenského oddílu Lavina. Podílel jsem se na jeho vedení a bavilo mě to. V rytířském  duchu pracoval šest let a myšlenku dřeváren jsem do Laviny, tak trochu nechtě, zasel já. Byla to skvělá šestiletá epocha se skvělými akcemi, se skvělým vedoucím Petrem Vítkem a jeho ženou, se skvělými tábory, na konci propojenými s třebovským oddílem Hraničářů.
Skončili jsme dílem kvůli únavě, dílem kvůli vědomí radikální reformy, do které se nám nechtělo a především
z důvodů kompromisů s křesťanskými hodnotami, které jsme chtěli držet. Skončili jsme hezkým táborem, na jehož konci káply slzy a pro mě skončil jeden  dlouhý úsek života, která mi bude v životě hodně chybět, a který můj život významně obohatil.
Za každý rok Laviny odkazuji jednu fotku: a ještě jednu navíc. :

První bitva - trening - na Godule. Lavina ještě nevznikla - jen se připravujeme.
První dřevárenský tábor - dobýváme tuším Londýn. (Tábor na legendárním Melečku.)
Jedna ze školících akcí mladých vedoucích ve Staříči. 
Skvostný husitský tábor. Právě upalujeme M.J.H.

Moje nejoblíbenější laviňácká fotka, je  ze  slovanského tábora pod Bouzovem. (Tábor byl dokonce registrován Českou akademií věd, jako příklad popularizace historie :))
Poslední víkendovka Laviny - Šostýnské bitvy. Muži zestárli a výzbroj se zdokonalila. 

Rodinné události

Další velmi vážnou událostí, byla smrt a pohřeb mého strýce Jaroslava, posledního z devíti sourozenců Kučerových. Z naší rodiny odešel poslední z epochy rodičů. Mohl jsem kázat nad jeho hrobem, zorganizoval jsem vděčnou vzpomínku  v Českotřebovském sboru. Něco z jeho života jsem napsal zde.


Setkání čtyř kazatelů Českotřebovského sboru na vděčné vzpomínkové bohoslužbě
Jinou důležitou událostí byla nečekaná svatba mého synovce Vaška. Stihli jsme ji uprostřed ruchu sjezdu dorostu. Byla slavná a velkolepá. Vše bylo tak rychlé, že nevěstu znám jen z doslechu a velmi se těším, až ji uvidím v tváři v tvář.


Podzimní divoká jízda

Podzim 2016 bych asi nazval divokou jízdou: Začalo to v červenci → svatba č. 1 → puťák Ukrajina → post dovolenkový blázinec  → svatba č. 2 → tábor dorostu a tábor Laviny → svatba č. 3 → odjezd na Rádcovskou školu → organizace povedeného seniorátní setkání sborů → malování v bytě → organizace kurzu Nové obzory → čtyřdenní odpočinek na horách → pastorálka → studium nového řádu naší církve → vznik mládeže ve Frýdku → zajíždění nové služby v hospicu  → svatba č.4  → podíl na přípravě a organizaci sjezdu dorostů  → svatba č. 5 → opakované služební cesty do Prahy → ukrajinská diakonická jízda.  Výsledek: uměřenost, nepřipravenost, zvýšená váha a spotřeba  alkoholu, depka.

Podzimní sklizeň vrhající stín. (Obrázek oblíbeného ukrajinského malíře Konstantina Koposova) 

Obnovu jsem prožil v postním období v adventu. Rovněž moc rád vzpomínám i na postní období před velikonoci. Byl to osvobodivý a vzácný čas. Zjištění, že mohu. Evangelík nic nemusí.  Je svobodný. Svoboda dá práci, ale stojí za to. Kdo ale, ve svobodě ustrne, stává se nesvobodný.
Z výše uvedeného podzimního výčtu je patrné, že uplynulý rok byl v našem společenství bohatý na svatby. Což bylo skvělé! Zažil jsem první romskou svatbu – a byla super. Sloužil jsem též na prvním romském pohřbu.

Milé oddávání milých přátel Taťjany a Gabriela. 

Puťáky

Když se zase ohlédnu za loňským rokem, musím opět vděčně vzpomenout na chvíle tradičního odpočinkového putování. Letos jsme přešli několik pohoříček v Zakarpatí, v putujíce družném a krásném společenství. Koncovka, posledních pět dní, patřila zcela a jen mě. Samotářská výprava. Dlouho jsem nic takového neprožil. Nalezení pramenů vysoko v horách hor je jednou z nejsilnějších vzpomínek.

Silný pramen pod horou Pikul

Jiné putování, čtyřdenní, bylo v září. Mohl jsem se  vrátit na cesty mého jinošství, do Slovenského rudohoří. Opět nádherná cesta částečně kůrovcovými hřebeny, částečně listnatými lesy. Po létech  době se k nám, k základu, přidali bájní putovníci  Tomáš a Katka. Oba už rodičové. Nádhera. Rozhovory u ohňů, které měli až formativní charakter. Jiným návratem do dětství byl tábor dorostu v Senince. Moc hezký byl také velikonoční návrat do krajiny Plešivecké planiny.

Napáječka na Plešivecké planině. Nad ní přemýšlí Ondra. 

Rok je u konce

Letošní rok byl pro mě objevný tím, že jsem se celkem smutně a bolestně setkal s lidmi, kteří si nechtějí pomoci a zároveň pomoc vyžadují. Pozitivně se tento rok zapsal možností studia probuzení z Božího ducha ve světě a
v církvi. Dělo se tak na biblických hodinách, které byly paradoxně nejméně navštěvované za poslední léta.


Skoro poslední den roku jsem prožil na koncertě skupiny Priessnitz v nádherném tichém Raččím údolí. Frontman této silné hudební formace, Jaroslav Švejdík, již prošedivělý a s vousem zpíval: „Jo krásná minulosti úžasná budoucnosti jo krásná minulosti stavím se v současnosti a...".  já si poslouchajíc v davu a uprostřed silných decibel vzpomínal a vyhlížel.

Koncert v Račím údolí. V čele Jaromír 99. 

Tak tedy za rok 2016 je za námi.
Samému Bohu budiž sláva! Soli Deo Gloria.

Kříž při pravidelné Cestě kříže na Štandlu. 

Amen




pátek 16. prosince 2016

Zakarpatská jízda – aneb, jak vymačkat ze čtyř dnů co nejvíce šťávy!

Jo, byla to bláznivá jízda! Oficiální zprávu pro Diakonii ještě napíšu, ale neleze nepopsat tuto jízdu!
Začínáme v neděli večer. Já se vracím z Bratislavy, Maria z Brna, další plánovaní účastníci nakonec nemohou, jsme tedy jen dva. Budu řídit sám…. Nemilá představa!
Maria se ještě zvládá povědět svůj příběh naší mládeži u nás ve Frýdku. Potom se musím rychle „přebalit“. Sedám za volant a jedeme. Před námi 800 km černou tmou na východ. Za Frýdkem začíná sníh, na Slovensku už zase není. Chvála Bohu! Maria je skvělý spolujezdec, máme spoustu konverzačních témat – Brno, Bratislava, Frýdek, bezdomovci, Keňa, naše rodiny atd…. S přestávkami na bezinkách dojíždíme přes celé Slovensko až na hranice s Ukrajinou ve Vyšném Německém. Jsou ale zataraseny demonstranty, musíme tedy před hory do hraničního přechodu Ubla.


Je už skoro nad ránem, na celnici jsme  jediní a přece dlouho čekáme na ukrajinské úředníky, učící se zřejmě nový administrativní systém.  Samotné odbavení trvá dvě minuty. Před Užgorodem svítá. Za chvíli Mukačevo. Dymčenkovi nás vítají doma. Snídáme a dvě hodiny spíme. Potom už dál. Naše mise je jasná, rozdělit peníze Diakonie CB nemocným. Jednak těm, co je už známe a najít nové nemocné. (http://dcbvzakarpati.blogspot.cz)


Už za dne pokračujeme milou Podkarpatskou zemí. Vysočina → Chust → Tjačiv → Ubla. Cestou bereme stopařky. V Uble nás čeká br. Nemeš s obědem. Mám tohoto muže moc rád pro jeho vznešenou patriarchálnost.

Tady br. Nemeš tak patriarchálně nevypadá, ale je super!

Jsme přijati v obýváku, seznamujeme se s malou vnučkou manželka ohřívá oběd.


Skvělá polévka, skvělé další chody. Porada, co dál. Dozvídáme se o nemocném šestiletém chlapci. Podivná nemoc krve. Jsme na návštěvě. Vlhká chalupa a ledově studená podlaha. Odevšad uniká teplo. Dozvídáme se smutný příběh. Těžko by se diagnostikoval u nás. Ještě hůře zde. Jedna z těžkostí zdejšího zdravotnictví je, že pacient neví na koho se obrátit, který lékař chce peníze a který chce pomoci za peníze. Synek je nyní v Kyjevě. Předáváme pomoc a vyměňujeme si telefony.


Maminka s fotografií svého synka.

Jsme nedaleko Volchovců. Nelze přece nenavštívit Petra Murgu, dlouholetého kamaráda a bratra v Kristu i ve službě. Bydlí za malým „pěrevalem“. Trávíme u něj krásný večer, večeříme, povídáme o životě, o lidech, o rodině. Daří se jim dobře. Obdivuji se pravověrnosti jeho rodiny.

Manželé Murgovi.



Dcera Murgů se synem. 

Na noc zpět u Nemešů, sprcha, nocleh. Ulehám po 24 hodinách  bdělosti. Jsem mrtev. Je možné, že jsem včera večer byl na mládeži ve Frýdku? Je to tak dávno!
Ráno směr Jasiňja. Kocháme se krajinou:

Mariiny atrmosferické fotky....



Tuto fotku jsem si vyžádal já - nádherná klacková ohrádka kolem trafa. Ach!

Cestou  bojujeme s bankomaty. Nefungují. Na oběd nás čeká sestra Pavljuková, která se stala  na podzim vdovou. Té návštěvy se bojím. Měl jsem jejího manžela moc rád. Uvítala nás v černé zástěře.



Smutný dům bez Petra, bez jeho bodrého uvítání, bez optání, zdali už mám holku. Obědváme, povídáme, je nám smutno, velmi smutno. Slibujeme, že se stavíme na cestě zpět. Potom už do Rachova.
Zde se snažím prohloubit mezisborové styky. Na dlouhé pobřežní cestě hledáme jednoho z mála aktivních  členů místní církve  Edika. Pohraničníka, naivního umělce, cvičitele psů, výrobce loveckých nožů, hráče na troubu a lovce jelenů a lišek (jednu lišku dostala Mária jako suvenýr).

Já s Edikem. 



Je nadšený. Popíjíme výborný bylinkový čaj a pojídáme skvělou bábovku, plánujeme misijní výjezd, ale musíme dál. Čeká na nás Voloďa v Jasině.
Před tím, ale musíme navštívit dlouholetého byť mladého kamaráda Ivana. Setmělo se. Cesta k němu jde přes louky, potoky a příkrý finiš. Sněhová pokrývka sahá místy až ke kolenům.




Uvítání je milé. Těším se na ovčí svetr, který jsem si u něj objednal. Upřímně přiznává, že jej prodal, když neměl peníze. Večeříme skvělé skromné jídlo. Žije s rodinou pro nás až uboze, v jedné místnůstce, ale je v podstatě velmi bohatý. Má dům, pozemky, ženu, malou dcerku, koně, ovce, slepice, svini….

Ivan s roční dcerou. 

Manželka Ivana se sestrou a já s Ivanem. 

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Klouzáme se po ladu, brodíme se sněhem zpátky k autu, obdivujeme zářivý měsíc, hvězdnatou oblohu a nasloucháme tichu, které přerušuje jenom náš smích nebo povídání..



Pozdě večer dojíždíme k Voloďovi. Povídáme, slyšíme drsné příběhy o jeho dětech trpících svalovou distrofií, o jejich udržovací léčbě, o problémech s dýcháním,  i tom, jak si bráchové spolu povídají o jejich blízké smrti.  Jde mi mráz po zádech. Jsem hrdý, že mezí mé přátele může patřit Voloďa s Lesjou, kteří se s velkou láskou starají o své děti. Chtějí je milovat až do konce. Jdeme spát zase je za námi děsivě dlooouhý den.

Kluci Volodi. 




Je středa, dnes večer máme být už zase v Mukačevě. Zde v Jasině máme úkoly. Navštěvujeme Aňu, starající se o nemocnou maminku. Podporujeme ji už léta. Je u nich milo, krásně a skromně.  Jíme domácí chléb. Kdo si může dovolit u nás takový luxus? To jsou ta „bohatství chudoby“.




Posloucháme Anin životní příběh, jak kvůli nemocné mamince se vrátila z Česka zpátky domů, nechala v Česku svoji lásku a zůstala už pak sama.
Kousek odtud bydlí Tolja. Nedá se nestavit. Povídáme, pijeme čaj, vzpomínáme, máme se rádi. Maria si fotí jejich kuchyni:


Ale rychle zpět za Voloďou a jeho nemocnými dětmi. Povídáme si chvíli o potřebě finanční pomoci pro jeho rodinu a nemocné děti. Je to krásný a otevřený rozhovor. Končí slovy: „Nemusíš mi vždy nechávat peníze“. Sedám do auta s hezkým pocitem. Sice jsme finanční pomoc nepředali, ale Voloďa se nestal chudákem, kterému musíme pomáhat. Mám velkou radost. Jedeme dál. V Rachově hledám na tržišti brusinky, ale je už na ně pozdě. Dál nádherným údolím Tysy.




V Byčkově ještě na slíbenou rozlučkovou návštěvu milé vdovy po Petrovi Pavljukovi.
Potom do Chustu a zde odbočujeme do Beregovo k nemocné sestře Andraško. Hledáme ji v potemnělém městě. Syn nás vyhlíží. Setkání je velmi milé i smutné. Boj s nemocí stále pokračuje. Je vděčná za pomoc.


Potom už tmou do Mukačeva. Cesta je nepříjemná. Krajnice nejsou vidět, auta poloosvětlená. Někteří chodci už chodí s baterkou. Hurá! Stále se tu věci mění k lepšímu!
K Dymčenkům přijíždíme pozdě večer. Jsou laskaví. Čekají na nás. Tymoteus žel není doma. Je na studiích v Oděse. Ale jeho žena a děti ano. Zahrnuje nás chápavostí a péčí. Jdeme spát, zítra je před námi dlouhá cesta domů. Ráno navštěvujeme trh a secondhand – rodinný podnik  Dymčenkových.
Navštěvujeme sestru Ljubu, běženkyni z východu, která se sama stará o svého těžce nemocného autistického chlapce a další kluky. Na srdci ji má táborský sbor.


Sháníme telefon na poslední nemocnou ze Svaljavy. Chceme ji navštívit, ale zapomněl jsem její jméno. Anna? Elena? Nakonec je to Nataša! Jedeme k ní. Uvítala nás žena v krásném východním kožichu pamatující nedávné doby hojnosti. Zve nás do hezké restaurace k obědu. Přichází i její manžel. Jsou oba milí a stateční. Rozhodli se méně myslet na nemoc a více na život. Terapie stále probíhá. Hovor byl velmi srdečný a přátelský. Jídlo je skvělé.


Vracíme se domů, na Slovensko. Jedeme přes hory do Ubly. Znovu se divíme dírám v silnicích.



Tankujeme levný Ukrajinský benzín, kupuji čokolády. Odbočku do Ubly jsme přejeli, vracíme se a odbočujeme správně. Na hranicích na nás čeká fronta a pětihodinové čekání. Dopíjíme domácí mléko. Provážím přes hranice skvělé ukrajinské klobásky. Snažím se, aby tolik nevoněli. Mária se směje mým pašeráckým sklonům. Ta zase pašuje lišku. Povídáme, pouštíme si hudbu.
Pozdě večer vyjíždíme od hranic znovu do tmy. Čeká nás cesta přes celé Slovensko. Je lehká mlha a mokré silnice.


Obojí nesnáším. I po dálnicích jedu pomalu. Dvakrát odpočíváme. Pod Strečnem už šílím z kamionů za mnou. Nesnáším je! Až doposavad klidná Maria je ze mě trochu vyděšena a mění tón z výbuchů smíchu do jemného zklidňujícího tónu, hodného krizového interventa. Má na mne opačný efekt. Přežili jsme Strečno a na české straně už začíná  svítat. Jedu rychleji. Vezu Máriu do Studénky na vlak. V pohodě jej stíhá. A já se vracím se zastávkou v Příboře domů.
Večer jsem na dorostu a nechápu, co je za mnou. Sen? Řetězec událostí? Intenzivní čtyři dny? Časová propast? Byla to jízda, zakarpatská jízda. Snaha vymačkat z těch čtyř dnů co nejvíce šťávy.  Pán Bůh nás chránil. Samému Bohu budiž chvála.

Skvělé fotky dodala Mária Uhlíková:




Kdo by chtěl pomoci onkologicky nemocným, informace najde zde:
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/


Diakonie Církve bratrské
Pomoc v Zakarpatí
Koněvova 24
130 00 Praha

Číslo účtu:
478450393/0300 specifický symbol: 8