sobota 17. června 2017

Příprava obyčejného nedělního kázání

Žijeme v dobách krátkých návodů. A tak si tu drzost dovoluji i v tématu tak vážném. Napsal jsem jej pro přátelé, Daniela a Ráchel, kteří dnes připravují kázání místo mě. Slíbil jsme jim stručný návod.
Tedy: Křesťanské nedělní kázání je fenomén hodný zamyšlení.


  • Čím vlastně je? 
  • Proč lidé s očekáváním přicházejí v neděli do kostelů? 
  • Proč posluchači dokáží jasně rozlišit mezi kázáním špatným a  dobrým, ale dokáží ocenit kázání velmi dobré, silné, zasahující a oslovující? 
  • A proč někdy nepřipravené kázání osloví více než připravené a naopak.

Připravit kázání je úkol hodný důvtipu chytré horákyně.
  • Kázání by nemělo být školní vyučování, ale mělo by být poučné.
  • Nemělo by být teologicky náročné, ale zároveň v dobré teologii dobře zakotvené.
  • Nemělo by být pouze vyprávěním příběhů ze života, ale mělo by být „ze života“.
  •  Nemělo by být pouhým zjednodušeným návodem na život, ale mělo by být velmi praktické.
  • Nemělo by být patetické, ale mělo by obsahovat silnou zvěst.

Na závěr to nejlepší:
  • Mělo by být plné Ducha (svatého) a ne pouze duchalpné.

Z výše uvedeného je zjevné, že připravit kázání není vůbec snadná věc a ke splnění zadání je potřeba vskutku osvícení sHůry, hodné zmíněné horákyně.


Jak tedy kázání připravit?

(1) Modlitba

Aby bylo nebylo kázání pouze duchaplné, je potřeba modlitby. Slavný a zbožný prof. teologie, Jan Milíč Lochman, 


poznamenal, že „modlitba patří k předpokladům a průvodcům teologické práce“. Modlitba by měla kazatele doprovázet během přípravy na neděli. A to jak ve formě střelných modliteb, ve chvílích kazatelského zoufalství, tak i  ve formě meditativní, kdy své myšlenky ke kázání předkládá Bohu a nebo je naopak někde z Božího prostoru či mezi řádky Písma hledá.

 (2) Bible mluví k nám

Jak hezky řekl prof. Jan Heller: „Práce s Biblí, kdy se vám biblický text nově otevírá, je jednou z mála radostí v tomto světě, za kterou se neplatí kocovinou.“ Nad Písmem vlastně není potřeba, v první chvíli, přemýšlet, ale spíše nechat Písmo mluvit k sobě. Všímat si i detailů. (Mě osobně pomáhá srovnávání překladů, přepisování textu, podtrhávání a čmárání etc.)  


Jindy Písmo mluví při rozjímání nad textem, třeba při procházce kolem řeky či při štípaní dřeva. Není ani dobré nechat se zahltit množstvím výkladových komentářů. To až v posledních fázích přípravy.

(3) Bible mluví k posluchačům

Kdysi nám  Pavel Černý v předmětu homiletika (nauka o kázání) řekl větu, kterou si často opakuji: „Přípravu na kázání si nechte na pracovním stole“. 


Posluchači jsou nejednou unavení životem a nestojí o teologickou přednášku a zdůvodňování toho, proč si myslím to či ono. Jako koření či ochucovadlo ke kázání se ale teologické poučení velmi hodí. 
Kazatel by měl předávat posluchačům to, čím k němu Pán Bůh promluvil. A Bible v tom hraje roli zásadní, jako inspirace i jako brzda myšlenek.  

(4) Kontext doby

To nejfenomenálněji na kázání je právě dopadání biblického, a tím i Božího pohledu do dnešního světa, doby, stylů života a myšlení. Kázání by se mělo přibližovat Boží pohled na tento svět. Kazatel by se měl stát Boží troubou, jak to hezky vyjádřil Svatopluk Karásek.  Právě tako skutečnost je stálým osidlem kazatelů. Právě proto je důležitá zejména:
  • Kazatelova pokora před Bohem, Písmem, životem i lidmi. Více zde.
  • Kazatelova modlitba, která ho odvádí od sama sebe k Bohu.
  • A v této chvíli i nutnost jistého laskavého snad až humorného nadhledu nad tímto nesnadným úkolem. Což hezky ilustruje onen výše zmíněný název knihy kázání „Boží trouba“.


(5) Forma kázání

Až nyní je možné dát kázání do jakési formy. Přál bych si připravovat kázání o jednom bodě a ten rozvíjet, ilustrovat. Protože to neumím, přimlouvám se, jako technik, aspoň za nějakou strukturu. Krom zajímavého začátku a shrnujícího konce by mělo mít i „tělo“ kázání jistou strukturu, díky které se posluchač „chytne“, třeba u bodu číslo 2)


Jindy pomůže příběh, který sám o sobě je jakousi červenou nití, ve podle které se potom posluchač lépe orientuje.
Dobré je vnést do kázání jistou míru napětí. Třeba postavit prosti sobě dva protichůdné verše nebo  na začátku dát otázku a odpovědět na ni až na konci kázání. Možností je více.

(6) Proroctví

Kázání by mělo být (a nejednou tomu tak je), prorockým hlasem. Pavel píše: Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše (1. Kor 12: 3) a před tím radí: Dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali.
Za dar prorockého slova se prosí modlitbou.
Nejednou se tento dar projeví až legračně. Zcela jinak, než sám kazatel chtěl.  Známý je onen roztomilý příběh o kazateli, který uprostřed promluvy použil formulaci, „Tady končí první část kázání a začíná druhá část kázání“. A právě tato věta oslovila nejvíce posluchačku, která si uvědomila, že skončila jedna část jejího života a začala druhá část.

Modlitba na závěr:

Končím slovy, která je prý možné najít v kostele sv. Maryat-Quay v Ipswichi:

Když mluvím o Tvém svobodném spasení,
ponoř moje  srdce  i duši v myšlence na Tebe.

A když jsou všechna srdce skloněna před Tebou a rozechvěna pod vlivem Tvého slova,
skryj mně za Tvůj kříž.


Kázání budiž řečeno pomalu a nahlas!!

Tolik můj drzý článeček, psaný u příležitosti přípravy kázání Ráchel Polohové a Daniela Kvasničky jr.
Přiznávám, že jsem se mnohokrát jako kazatel prohřešil proti jednotlivým bodům tím, že jsem je přeskočil. 

Co napsat nakonec? Pane Ježíši buď nám milostiv +!+!+ 




úterý 11. dubna 2017

Malé shrnutí letošní návštěvy Izraele

Více lidí v mém okolí jste se mě ptalo, jak bylo v Izraeli, který jsem letos v březnu navštivil. Dovolím si uvést několik poznatků. Doposavad jsem si krajinu, ve které se odehrávaly biblické příběhy, jen představoval. Nyní jsem ji mohl spatřit vlastníma očima.



Izrael je velmi malá země, velká asi jako dvě třetiny Moravy. To bylo pro mě překvapení. Soudě podle četnosti běžných zpráv, zdá se být tato země středem celého světa.



Prvním šokem byla pro mě obrovské tisícimetrové převýšení mezi údolím Jordánu a běžnou krajinou. Nikde jsem neviděl tak prudké silnice a to i ve městech.


Profil údolí z Jeruzaléma k Jornádnu při ústí do Mrtvého moře.


Jiným překvapením byla pro mě hornatost celého Izraele. Města jsou situována spíše na kopcích než v údolí.
 I Jeruzalém je město na horách.

Krajina na Galilejským jezerem.       
O suchu jsem věděl, ale nyní jsem ho spatřil. Déšť je v Izraeli požehnáním. Nikdo neřekne, že je škaredě, když prší.
O to úžasnější je všudypřítomná zeleň na Izraelské straně, díky důmyslným závlahám. Vůbec celá konceprce národního vodovodu je rovněž úctyhodná. Jinak v  Izraeli se staví přístřešky ne kvůli dešti, ale kvůli slunci. Nejpříjemněji je v jeskyních.

Pro mě, jako vodaře, byly závlahy lahůdkou. Občas se z hadic spustí čůrky vody,
zauvažující jinak vyprahlou zem. 


Voda, či spíše vodovod v poušti, kolem turistické cesty. Fascinující je ležérnost. U nás máme na vše předpisy....

Doma jsem se cítil u Galilejského jezera (spíše moře). Krásné a pokojné. Dodnes tu rybáři házejí sítě do vod, jako za rob Petrových. 


Nad Kafarnau, kde bydlel Pán Ježíš, jsem prožil hezkou chvíli na místě, o které nám průvodce řekl, že to byla zřejmě ona hora, kam se chodil Ježíš modlit. Modlil jsem se tam i já. Krása. 

Onou horou, je Hora blahoslavenství.
Kolem kostela postavena hezká zahrada s modlitebními zátišími. 
Radost jsem měl i z místa, kde Petr vyznal o Kristu, že je Mesiáš.

Sousoší připomínající Petrovo vyznání. 

Judská poušť, kterou procházel Pán Ježíš a byl po svém křtu pokoušen, mě také oslovila svou pustotou, ze které šel přímo strach a hrůza. 


Živě jsem si ji představil jako místo, kde vládne vládne smrt a po vyprahlých svazích se prohánějí pouštní kozlové s dlouhými rohy utíkající vstříc smrti, v náruči Azazele, pouštního démona. 


Dojem na mě udělala protestantská verze Golgoty. Jeruzalémské popraviště, kde je dnes arabské autobusové nádraží, se nacházelo pod skalou, které se kvůli tvaru dodnes říká Lebka. 


Mohl jsem se rovněž projít Getsemanskou zahradou a navštívit jeskyni, kde možná Ježíš nocovával v příjemné chladu jeskyně. 

Zahrada Getsemane je na plochu maličká. Rostou v ní snad dva tisíce let staré olivy. 

Jeskyně Getsemane - lis na olivový olej. 

Měl jsem také možnost projít se krajinou, v níž si hráli na chytanou David a Saul. Polopoušť. Údolí s čistým potokem. S krkavci nad hlavou. Podobní asi přinášeli maso Eliášovi.





Na konec něco ze současnosti: 

Kde se v Izraeli kopne, tam jsou historické, mnoho násobné archeologické vrstvy (Třeba vrstva z dob křižáckého království, vrstva z dob Ježíšových, z časů Davidových, z období praoteckého atd..) 

Nedávno objevené vykopávky v Magdale.

Vykopávky z města Davidova

Je silné vidět na vlastní oči kulturní rozdíl mezi arabskými a židovskými územími.
Je překvapující vidět na vlastní oči neexistující stát Pasletina, která má v mnoha zemích, včetně naší,  své velvyslanectví. Neuvěřitelně imituje svou státnost, ale nemá vlastní měnu, elektriku, vodu, infrastrukturu, ani jednotné vedení.  A vlastně ani vůli sama sebe vyhlásit za stát a žít v pokoji se sousedy.  


Je nádherné vidět podivuhodné požehnání izraelské práce. Jejich pole a sady jsou bujné a zelené. Na golánských vinicích pěstují víno teprve sedm let a už nyní vyhrávají světové soutěže.

Kibuc s bujnou zelení i životem. 

Turistický v Izraeli ruch kvete, záchody jsou krásné a čisté, zadarmo a státní. Styl obyčejných staveb, chodníků je východně ležérní, to ale nic nemění na tom, že jsme v nejrozvinutější zemi světa.

Hrobka veleslavného Rabína Akivy rovněž svědčí o ležernosti.
U nás by  by z takové památky udělali místo sterilní úcty.
Zde vládl i pozdě večer čilý ruch. 

Ulice ortodoxní čtvrti. 

Pro mě, vodaře, byly lahůdkou svody odpadních vod v historických uličkách Jeruzaléma. 

Stejně jako vodoměrné sestavy přístupné z ulice.
Uličníci u nás by jistě stále zastavovali vodu sousedům přímo z ulice. 

Úžasné je zažít sobotu. V pátek večer Izrael utichá. Auta přestávají jezdit, veřejná doprava taktéž, obchody jsou zavřené. Rodiny se scházejí ke společnému jídlu, odcházejí do četných synagog. Odpočívají od všedních dní. V sobotu večer pak slaví konec šabatu. Domnívám se, že rozlišování svatého a všedního je něco, co se máme od židů učit.       

Sobotní sklenička. 

Jak to hezky vyjádřila PhDr. Zuzana Peterová, psychoterapeutka Židovské obce v Praze:  
"Vezměte si třeba takový šábes: to se sejde celá rodina a nekoukáme se na televizi, neposloucháme rádio, nýbrž si místo toho povídáme, navzájem se užíváme a vychutnáváme si ten den pro sebe. Ten čas pro sebe máme." 

sobota 8. dubna 2017

Teskný zánik kazatelské stanice CB v Žamberku

Loňský lednový večer jsem nečekaně projížděl město Žamberk. Stačilo pár nočních pohledů na spící město a ze tmy se vynořovaly vzpomínky na mé jízdy do kazatelské stanice Církve bratrské. 


Jako stíny na domech kolem se zjevovaly příběhy, jež jsem mohl být tichým svědkem. Jeden krásný zážitek jsem částečně popsal ve vzpomínce na sestru Kalousovou, ale noční průjezd dal ožít dalším.

Mé cesty do Žamberka

Poprvé jsem do Žamberka přijel se starším sboru, Pepou Geldnerem. Představoval mě jako nového kazatele. Pro mě neznámé posluchačky seděly v malém sále husitské fary. Akumulačky jemně hučely. Na stěně děsivý černobílý  obraz Karla Farského,

Došlo pívo, došly Startky,
z kouta zíra karel Farský...
(autor textu: Václav Žďárský)

obligatorní mateřské znaménko far Církve československé husitské. Kazatelna tvořená  stolem s pultíkem. Pepa se v danou hodinu se nečekaně vztyčil a začal. Bohoslužebný zpěv byl dýchavičný. Další léta jsem jej vyztužoval svým hlasitým prozpěvováním.

Společenství v Žamberku o rok dříve než jsem do něj poprvé vstoupil. 

Žamberk prožil dávné probuzení. Musela to být slavná to etapa zdejšího, vždy ekumenického, společenství. Svědčila o tom i kronika, v mé době již ztracená a později nalezená všímavým správcem sběrného dvora. Sestry si v ní čítávali a povzbuzovali se minulostí. Bohoslužby od nepaměti střídavě vedli duchovní z CB a z ČCE.  Bývalo plno. Děti se ale postupně stěhovaly, jiné se vzdálily od víry svých předků. Nakonec i hlavy rodin odcházely na věčnost a zbyl kroužek převážně sester. Do mysli se mi především vepsaly jejich očekávající pohledy, stejně jako vděčnost za kázané slovo.

Přelaskavá sestra Fišerová

Na první návštěvě jsem byl u té nejshrbenější - sestry Fišerové. Smažila zrovna k obědu květák. 


Byla to stařenka. Bydlela v malém domečku u řeky. Měla milý úsměv a obětavé srdce. Vzpomínala na staré časy, na manžela, na probuzení, na žehlírnu prádla, kde pracovala. Ale slábla před očima. Chodíval jsem za ní do žamberecké nemocnice. Ke konci života jsem ji i krmíval. Byly to tehdy smutné návštěvy. Zemřela v lednu. Můj první pohřeb v životě. Podivný, totiž tajný. Nad hrobem vysekaným  ve zmrzlé půdě, jsme stáli jen tři. Dcera, její druh a já. Odkázal jsem dceři víru její maminky. Pomohl jsem s uložením rakve do hrobu – poslední služba sestře.  A ujížděl domů. Bylo mi tehdy smutno, snad i proto, že jsem tušil podobný osud u zbytku žambereckého hloučku.

Křehká sestra Rumlová

Podobně smutně zemřela i sestra Rumlová. Jemná, citlivá duše. Na staré časy v Žamberku vzpomínala nejvíce. Nikdy jsem neviděl její děti, ale ráda o svém adoptovaném synu vyprávěla. V kuchyni, na stolku pod sklem měla zasunuté fotografie i vzkazy rodině, svědčící o opuštěnosti stařenky. Říkala o sobě, že je neposlušná ovečka Boží. Vyčítala si, že je málo radostná a vděčná. Bývalo jí smutno. Vdovský život. Dokázala být i přísná. 


Vzpomínám, jak jsem ji jednou zapomněl zavolat před odvozem na bohoslužby. Nazlobil jsem ji. Ach jo. Těžko se takové chyby u starých lidí napravují. Při poslední návštěvě u ní doma jsme raději zavolali lékaře. Srdce jí sláblo. Odvezli ji do nemocnice. I tam jsem za ní chodíval. Představila mě personálu slovy: „To je náš pan farář“.  Vděčnost i úleva mě zalila. Zase mě přijala mě za svého, i když jsem před tím selhal a navíc jsem byl z jiné církve. Byla to má poslední návštěva. Záhy zemřela a nikdo neví, kdy byl pohřeb, ani kde je pohřbena. Moc si přála evangelický pohřeb. Chtěla, aby její syn slyšel evangelium aspoň nad hrobem své maminky. Nebyla vyslyšena.

Vždy elegantní bratr Topinka

Nemohu nevzpomenout na bratra Topinku, který byl pravidelným účastníkem bohoslužeb od jara do pozdního podzimu. Bydlíval v rodném Letohradě ve svém domečku, kde doslova kutil svůj letní dům a léčil si tak nervy. Velmi rád jezdíval do Žamberka. Narodil se tu. Vznešený elegán s kravatou a dokonale padlým nazelenalým sakem. 


Inu, byl vyučen krejčím a později pracoval ve vysokých funkcích textilního průmyslu. Neměl šťastný rodinný život. V důchodu se rozvedl, ale i poté s manželkou obývali společný byt. Zřejmě i proto byl rád sám v Letohradu. Často mě zvával k sobě do domečku. Vyprávěl mi mnoho z historie kraje (Sudety!) i žambereckého společenství. Přes všechnu těžkost života byl vděčný za vše, co prožíval a zdůrazňoval mi verš z Izaiáše: „plakati nebudeš; k hlasu volání tvého bude všelijak milost činiti s tebou.“ Zdůrazňoval zvláště ono slovo VŠELIJAK. Neskuhral, vždy mě nabádal, abych mládež varoval před sňatky věřícího s nevěřícím a potvrzoval to svou  zkušeností. Nakonec i jemu sil ubývalo a nemoci tížily. Prodal dům a vrátil se do Prahy. Občas mi volával. Zemřel ve víře. Můj strýc Mirek jej často navštěvoval.

Veselá sestra Krňávková

Později jsem poznal i sestru Krňávkovou. Byla nadšená, sportovala, jedla zdravě, ale přesto její duševní síly ubývaly. Ztrácela paměť, ani mé jméno si později nepamatovala. Smála se svému sklerotickému stavu, což bylo skvělé.


Nakonec ji hodné děti umístily v nadstandartním domově důchodců ve Zdicích za Prahou. Navštívil jsem ji i tam a předal do péče svému strýci, diakonovi smíchovského sboru. I on za ní chodíval a předával mi zprávy. Tam také v Pánu zemřela.
Jednou jsem zapomněl psaný text kázání a musel mluvit z patra. Sestra Krňávková potom děkovala Pánu Bohu v modlitební chvíli, za to, že jsem psaný text zapomněl. Prý to bylo tak veselé a živé slovo, vyznávala Pánu Bohu v modlitbě…. Jo bývalo s ní veselo. 

Sestra Egrtová - prototyp pevného evangelického křesťana

Nelze nevzpomenout na sestru Ekrtovou. Ta mi přirostla k srdci spolu se sestrou Kalousovou snad nejvíce.


Do mého Žambereckého ježdění vstoupila postupně. Pocházela z Vysočiny, z vesničky  Daňkovice, kterou jsem znal.  Její manžel byl lesník (pochvalný odkaz o něm  najdete i v naučné stezce Orlickými horami) a pořádával slavné evangelické poloilegální lesní brigády. Měli jsme si mnoho co říci – žila přírodně, což mi bylo sympatické. Milovala Bibli. Byla pro mě prototypem pevné evangeličky, pro mě tehdy poslední evangeličky žijící v kolébce Jednoty bratrské v Kunvaldě.
Přes zimu bydlívala v žambereckém penzionu a právě u ní jsme se později scházívali u Božího slova. Často vyprávěla o víře spolubydlícím.  Zvávala je na naše setkání. Přirozená misionářka. Sešli jsme se u ní, rozesadili do křesel a židlí. Chvíli jsme povídali a potom jsme začali zpěvem. Po kázání jsme se modlívali a po bohoslužbách se vařila káva. Sestra Ekrtová připravila skvělé chlebíčky sypané nastrouhaným sýrem. Povídali jsme si. Sestry postupně odcházely a já zůstal poslední. Setkání vplulo do poslední fáze. Sestra vzpomínala, filozofovala nad světem a společností. Měla zemitou moudrost. Za okny na Žamberk padalo šero, byl čas odejít.
I po odstěhování do Frýdku jsem ji několikrát navštívil. Dokonce na její kunvaldské hájovně. Ach ta krása!! Miluji lehce opečovávané zahrady, kosené jen kosou. Udržované, ale přitom divoké.


(Dnes se o nich mluví jako o permakultuře.) Dostal jsem vynikající domácí med. Objednala si u mě pohřeb. Přála si, aby nad hrobem zazněly žalmy. Odešla do nebeského domova. O pohřbu nikdo moc nevěděl.

Stín sestry Opletalové

Nakonec musím zmínit i sestru Opletalovou. Černá vzpomínka. Nikdy na bohoslužbách nebyla. Ležela doma. Její pokoj i dům  byl prosycen zápachem moči. Někdy tam nebylo snadné přežít. Byla však velmi vděčná za každé setkání. Zpívávali jsme u ní, četli z Písma. Před odchodem do nemocnice jsem od ní dostal stříbrné lžičky. Dodnes je používám. Nakonec ulehla v Červené vodě v LDN, což bylo neblaze proslulé místo konců životní pouti. Jel jsem tehdy jednoho jarního dne na kole přes Červenou vodu. Napadlo mě: „Zastavím se u ní.“  Ale  z duše se mi nechtělo. Odložil jsem to na příště. Ten týden umřela. Dodnes, když projíždím Červenou vodou kolem nemocnice, teskně vzpomenu a zaháním výčitky. 


Sester bylo více, jakoby se vždy postupně vynořovaly. Třeba Miluška, vzácná zbožná žena, která k nám začala chodit poslední roky mého působení, po lehkém zdivočení společenství Křesťanských sborů. Ale tu jsem už tak dobře neznal. Sestra Dostálová, která na společné bohoslužby s CB nechodívala, ale nakonec se radostně a spokojeně přidala, ba převzala hostitelskou štafetu. Všechny jsou už v nebeském domově.

Zrušme Žamberk, je neefektivní

Když se ohlížím zpět, nemohu nevzpomenout na chvíli, kdy jeden z bratří starších v třebovského sboru prohlásil cosi ve smyslu, že jezdit do Žamberka už není rentabilní. V té době to vypadalo v Žamberku vskutku bizardně. Tak trochu hra na církev. Jsem ale rád, že jsem se jasně ohradil, vytrval a posléze podpořil přesun z kostela

Husitský kostel, kde jsme se scházeli. 

 do mnohem přirozenějšího prostředí pečovatelského domu. Tehdy nastal nový a skvělý rozvoj. Ale poslední.

Penzion, kde se kroužek sester schází dodnes. 

Po mém odchodu z Třebové jezdívala do Žamberka vynikající farářka Jiřinka Kačenová z Letohradu. Za naši církev nejvíce Petr Kadlec. Společenství však vymřelo. Z těch co jsem znal, zůstala sestra Schreiberová, která byla nejmladší ze všech.  Dodnes se k ní rád stavuji.
Byl jsem svědkem pomalého zániku ale i několikaletého oživení. Je čas kameny sbírat a je čas kameny rozhazovat. Žamberk se navždy zapsal do mého života. Bude pro mě stále milou vzpomínkou na fantastický příběh, jehož předposlední kapitolu jsem mohl spolupsát.  Ale kdo ví, zdali předposlední.  
V Žamberku se doposavad scházejí tři sestry (někdy čtyři) díky farářce Kačenové dodnes. Moc ji i těmito řádky děkuji!!!! Blahoslavení věrní!



Soli Deo Gloria.



úterý 28. února 2017

Vzdálené doprovázení Ludovítem Fazekašem


V sobotu bude pohřeb bratra Ludovíta Fazekaše. Vynikajícího teologa, kazatele, učitele. 


Bude o něm napsáno mnohé od lidí, co s ním sdíleli život. Například zde.  I když sem mu byl generačně i geograficky vzdálen, výrazně mě už od raného věku ovlivňoval. Měl dar mluvit staré pravdy novým, důrazným a radikálním způsobem. Proto si už od dětství pamatuji jeho výroky, které mě dodnes doprovází a které si často připomínám a cituji je.

První výrok

Ten zazněl na večerní (tzv. večírkové) veřejné debaty v brněnském sboru. Byl jsem maximálně v mladším školním věku. Tehdy bratru Fazekašovi položil otázku můj strýc Viktor a to s velkou vážností a naléhavostí:
"Bratře doktore jedna sestra v našem  sboru se modlí v jazycích, co s ní máme dělat?"
"No tak ať se modlí…!", odpověděl Fazekaš.
Jeho odpověď mi byla orientací do dalších let. Minimálně jsem začal tušit,  že se z některých obyčejných pravd dělají zbyteční strašáci.

Na sborovém dnu

Nikdy nezapomenu na  kázání na sborovém dnu v Brně. Byl jsem dorostenec a vděčně přijímal jakékoliv narušení klidných vod našeho společenství.
„Sestry, co potřebují naše děti!?“,  hřímal bratr Fazekaš z kazatelny.
„Lásku, porozumění, napomenutí“, vzdychaly především maminky a babičky. 
 „Ne sestry! Naše děti potřebují zeleninu!“, šokoval bratr Ludovít, velký telolog a znalec Ducha.  Asi tehdy mi začalo docházet, že křesťanský život je vlastně obyčejnější, než se zdá.

Nikodémovský rozhovor

Už jako mladý vedoucí dorostu jsem se s bratrem Fazekašem sešel k nikodemovskému soukromému večernímu rozhovoru. Ptal jsem se jej na přípravu duchovních programů pro děti.
Podíval se na mě a s rozzářenou tváří skoro vydechl: „Musíme udělat dětem Boží slovo co nejkrásnější!!!“  A povzbuzoval, nás přítomné, abychom nezůstávali jen na povrchu, dali si práci přemýšlet na Biblí i životem. Jak jsem vděčný za jeho slova a dodnes je chovám v srdci.

O probuzení

Jednou při obědě na teologické konferenci, si nečekaně přisedl k našemu stolu. Byl jsem jeho přítomností poctěn, ale nevěděl jsem, o čem se bavit. Ale on začal sám: „Je to zvláštní, že probuzení zůstává jen v jedné generaci a potom nějak vyprchá. Neumíme je udržet. Je to zvláštní.“  U toho gestikuloval, mnul prázdný vzduch mezi prsty. Jeho otázku si dodnes kladu a znovu a znovu se k ní vracívám a stále vidím jeho obličej před sebou.
  

Nad jeho knihou

Po létech se připravoval na výklad epištoly Židům. Kroutil jsem hlavou nad některými vykladačskými konstrukcemi autora, pro mě posvátného, biblického dopisu. Ptal jsem se knih.
Otevřel jsem i knihu bratra Fazekaše a úlevně tam čtu jeho komentář, že autor epištoly používá „smělé exegetické tahy, které si my dnes nemůžeme dovolit...“ A pokračuje:  "V christologické „okupaci“ je cosi násilného, ale Ježíš tu není představen jako násilný samozvanec, ale jako poslušný Boží syn, kterého sám Otec povýšil na svou pravici a učinil jej účastným božské pravomoci.“
Jak úlevný komentář kritického evangelikálního teologa. Nezpochybnil Boží jedinečnost Písma a zároveň uctivě vyučoval o slavném  panství Ježíše Krista.

Na závěr

Dodnes často připomínám sobě i svým ovečkám odkaz bratra Fazekaše: „Ježíš je Pán!“, ve smyslu Panovník. Dodnes slyším Ludovítovo nadšené zvolání: „Haleluja, Ježíš je Velký!!“
A sobě i katechumenům jiný jeho výrok, který  zazněl  u ohně. Neslyšel jsem jej osobně, ale mám jej převzatý: „Na oheň je třeba přikládat, aby hořel.“ Ano, oheň Ducha nezhášejte! (1. Tes 5:19)
Bratře milý, budeme se snažit přikládat!

Samému Bohu budiž sláva za vzácný život tohoto bratra.



Památka ing. arch. Pavla Vaněčka v Církvi bratrské

V prosinci, po Vánocích  2016, jsme se rozloučili s s bratrem architektem Pavlem Vaněčkem. Redaktor časopisu Brána mi položil otázku: "Minulý měsíc zemřel Ing. arch. Pavel Vaněček, který mj. vtiskl tvář řadě modliteben CB. Mohl bys nám, Petře, odkaz bratra 'Vaněčka přiblížit a připomenout?" 
Prostor k odpovědi byl poměrně malý a tak si dovoluji o Pavlovi ve vztahu k Církvi bratrské něco málo napsat a přidat pár fotografií.


Ing. arch. Pavel Vaněček je pro mě nejpřednějším autorem modliteben Církve bratrské. Jeho první realizace vznikaly v době unifikovaného socialistického stavitelství. Uprostřed tehdejší šedi působily jako zjevení.

Vsetín

První jeho velkou stavbou byla modlitebna ve Vsetíně – Jasence.  Byl tehdy čerstvý absolvent fakulty architektury a snad proto měl odvahu k smělým řešením. Nápadná budova ve svahu, s asymetrickou sedlovou střechou, prosklenou přední stěnou se vzdušným sálem.






Sál byl vynesen ocelovými vazníky na úctyhodný rozpon, se kterým měl potíže i jeřáb. 


I disposice byla propracována do detailů. V době,  kdy bylo unifikováno snad vše, včetně jednotných klik, vznikla modlitebna s nadčasovým vzhledem a odvážným řešením. Moderní stavba se dostala i do popisu tehdejších cenzurovaných turistických map. 


Husinec

Další Pavlovou významnou realizací byla modlitebna v Husinci. Navýsost citlivá a přitom zcela moderní přístavba ke staré modlitebně. 



I zde se autorovi podařilo spojit nespojitelné – vysokou estetickou hodnotu a odlehčenou neokázalost. Sál je velmi příjemný, vzdušný, ve půdorysném tvaru kříže. Disposice opět nápaditá a přitom jednoduchá.


Pavel Vaněček při otevření modlitebny při rozhovoru s kazatelem Touškem. 

Trutnov

Modlitebnu v Trutnově Pavel Vaněček navrhnul ve tvaru šipky a krásně ji vtěsnal do řadové zástavby. Šipkovitému sálu podřídil půdorys, tvar masivní galerie, vylité z betonu, i tvar kazatelny. Střechu vynesl elegantním lepeným vazníkem. Což opět byla opět technologie na tehdejší dobu velmi pokroková. 

Šipkovitá modlitebna při legoprojektu

Pohled "ze zadu" od tratě. Misto ne příliž pohledově exponované. Hezky zapadá do řadové zástavby. 

Liberec

Jako liberecký architekt mohl navrhnout modlitebnu pro vlastní společenství. Opět decentní, promyšleně, nápadité i levné řešení. Jen bych se opakoval. Fotografie mluví samy za sebe. 





Specialitou Pavla Vaněčka bylo umístění radiátorů. Málo kdo si to uvědomí, ale ty v jeho modlitebnách prakticky nenajdeme. Jsou schovány pod úroveň podlahy. I tento zdánlivě drobný detail dával jeho stavbám onu odlehčenost.
Dovoluji si přidat komentář dlouhodobého člena stavebního odboru CB, Karla Fojtíka:  "Pavel ovlivnil řadu (ne vždy snadných) setkání Stavebního odboru se zástupci investujících sborů. Většinou to bylo ku prospěch staveb, ale také to často napomohlo k lepším vzájemným vztahům. Pavlův odborný vliv byl provázen i mimořádnou schopností vlídné, laskavé a lidské komunikace."
A nelze nezmínit projekci areálu Chvaly, které mu zasvětil poslední léta. Budovu pro učitele semináře, ze které se stala hlavní budova ETS a domov pro pensisty Bethesda. Mě osobně oslovují, již z podstaty samé, jeho sakrální stavby. 

Kaple Vzkříšení ve Vratislavicích

Tuším poslední církevní stavbou byla katolická kaple Vzkříšení. Ach, který architekt si může na sklonku života realizovat kapli s takovým názvem a potom v ní zvěstovat evangelium! Snad jen Pavel Vaněček. Vzpomínám, jak mi nadšeně o této stavbě vyprávěl. I o slavnostním vysvěcení, kdy tam kázal.  





Odkaz architekta Pavla Vaněčka pro Církev bratrskou

Naposledy jsme spolu mluvili před dvěma roky. Dlouho jsme nahlas přemýšleli, zdali  modlitebny mají v Církvi bratrské mají nějaký jednotný styl. Z onoho rozhovoru si dovoluji odvodit jakési Vaněčkovi hodnoty pro stavitelství naší církve:
1) přívětivá  a domácí atmosféra uvnitř modliteben 
2) neokázalost a přitom výtvarná hodnota exteriéru
3) multifunkčnost disposičního řešení, tak aby vyhovovala mnohostrannému využití, tak jak je v Církvi bratrské zvykem.
V naších sborech stále dál staví nové modlitebny. Stavební probuzení neustává. Některé projekty výše uvedené zásady ctí, jiné, zejména ty v odborné literatuře protěžované (Černošice a Litomyšl) jsou jakoby z jiného světa. Běžní architekti totiž hůře rozlišují modlitebnou a kostelem. Pavel dokázal obojí spojit dohromady. To se podařilo málokomu. 
Nezbývá než doufat, že  odkaz Pavla Vaněčka bude mezi staviteli v naší církvi ctěn.